Krušnomanskej ironman v punku

Ironmana (triatlon o distancích 3,8-180-42 km) jsem dal v roce 2014 na slovenskym Slovakmanovi, odškrt jsem si na svym pomyslnym seznamu sportovních cílů a řek si, dobrý, je to tam, ale jednou stačilo. No jo, ale to by nesměl o čtyři roky později přijít litvínovskej Tomáš Langhammer s parádou pojmenovanou Krušnoman Extrem Punk Triatlon aneb otevřený trénink na ironmanských distancích.

 

Tyhle rodinný akce mě prostě baví (letošní Lipnoman byl pecka) a hlavně je to v kopcích a na to já prostě slyšim. O co teda jde. V podstatě ironman bez zajištění, tj. žádný značení, žádný občerstvovačky. Abych v tom nebyl sám, přesvědčil jsem Ondru a Jindru, že to do toho pujdem, už někdy v prosinci, aby se nemohli vymlouvat, že nemaj natrénováno. Jenže Jindra místo plavání ježdění a běhání celej rok radši staví penzion, takže jsme na to zbyli dva.

 

Teda vlastně čtyři, páč Ondra si s sebou přivez support v podobě manželky Marušky a kámoše Jurka. Já support neměl. Nějak mi nepřišlo fér, že bych měl kvůli svojí zábavě někoho obrat o celej den jeho volnýho času. Jak se blížil datum akce, začínal jsem bejt trošku nervózní, protože Tomáš zmiňoval ve svejch informačních mailech support čim dál častěji jako samozřejmost, ale pak jsem si řek, že to prostě nějak dám i sám.

 

Takže jsem přijel v pátek večer na Klíny, po rozpravě si dal česnečku a pivko, nařídil budíka na čtvrtou hodinu a za bušení deště do střešních okýnek zalehnul na matraci hromadný nocležny pod střechou penzionu Stará škola.

 

Ve čtyři ráno se mi skutečně podařilo vstát a vpravit do sebe kousek vafle a spláchnout čajem od Marušky. Pak jsme naskákali s kolama do Ondrovo auta a sjeli z kopce dolu na Barboru, kde měla celá ta taškařice začít. Tohle byl asi jedinej bod, kde jsem opravdu musel využít „cizí“ support, protože jet ráno za tmy dvacet kiláků navíc by se mi fakt nechtělo.

Pár fotek a slov k plavání a v šest ráno se dvanáct chlapů a dvě holky (z toho jedna jde jen půlku) vrhá do vod Barbory. Plavání je příjemný, plave se čtyřikrát 500 metrů tam a zpátky podél pláže kempu. Pět set metrů je kousek, takže to psychicky nepůsobí, že to bude taková dálka a plavání podél břehu dodává jistej pocit bezpečí.

Nadechuju se na pravou ruku, takže cestou tam koukám do kempu, kde se občas potuluje osamělej mžourající pejskař, cestou zpátky mam krásnej výhled na kopce zvedající se jakoby přímo z vody.

Z dlouhýho plavání mam trochu strach, Lipnoman v červnu mi vůbec nesed, ale dneska se plave dobře. Ke konci trochu bolej ruce v loktech, ale jinak žádnej zádrhel, spíš je to časem tak trochu nuda. Za hodinu dvacet mam konečně hotovo, lezu ven, v klidu převlíkám, beru na záda camel s třema litrama vody (další litr a půl mam v bidonech) a vydávám se na 180km vejlet po Krušnejch horách, během kterýho mam nastoupat 4000 metrů.

 

Začínám hned dobře, když se od vody místo doleva vydávám doprava, ale svojí chybu naštěstí zjišťuju po pěti stech metrech a otáčim. Prvních deset kiláků je trochu nezáživnejch dole po silnici, navíc docela bojuju s půjčenou navigací. Pak se konečně silnice začíná trochu zvedat a mě to začíná bavit. Po nočnim dešti oslizlá silnička se pomalu klikatí mlžnym oparem na kopec. Hned dole předjíždim chlapíka a pak už sám až nahoru.

Kopec je místama docela přísnej a nahoře mě začíná trochu tahat lejtko. To brzo. Nahoře předjíždim holčinu, co jde půlku a v prvnim sjezdu do Hrobu mam první možnost okouknout, jak jsou na tom lidi přede mnou. Celá trasa je totiž dělaná tak, že se jede po hřebeni a sjíždí se vždycky kopec dolu do údolí a ten samej zas zpátky na hřeben. První dva míjim skoro na začátku sjezdu, takže jsou hodně přede mnou. Ondru a ještě někoho potkávám skoro dole. Tenhle kopec přes Mikulov trošku znám a neni tak hroznej jako první.

Nahoře zas příjemnou silničkou na Cínovec a pak další sjezd do Dubí. Rozestupy od lidí přede mnou se asi nemění, kopec nahoru je táhlej, dlouhej a nudnej. Široká silnice s docela velkym provozem. Na Cínovci odmítám palačinku od něčího supporta a valim po hřebeni dál, mlha se začíná pomalu rozfoukávat a začíná bejt teplo.

Další kopec do Krupky a zpátky nahoru je asi nejprudší a jsem hodně rád za svojí horskou kazetu. Nahoře dostávám napít coly od Marušky a zas hřebenem dál na východ. Tahle krásná náhorní silnička bez aut je po tom kopci vždycky za odměnu.

Z Adolfova dolu do Zadní Telnice, tam otočka a začínáme se vracet zpátky na západ. Nahoře na konci tohodle stoupání předjíždim třetího Tomáše a nahoře u hospody na mě čeká Ondra. Dopiju po něm colu a pivo a jedeme celej ten dlouhatánskej hřeben zpátky spolu. Řešíme, jestli se vlastně může hákovat nebo ne, protože o tom na rozpravě nebyla řeč. Debatu končí Ondra slovy „je to trénink a při tréninku jezdí lidi spolu“. I tak se snažíme jet skoro pořád vedle sebe, ono se tak líp kecá.

Na Cínovci nechávám Ondru jet a kupuju u Vietnamců colu. Potkávám ho zas po chvilce u jeho supportu a dostávám trochu vývaru a odevzdávám do auta bágl s pitím, ze kterýho už mě bolej záda. Bidonů jsem se zatim nedotk a v kapse mam půl litru coly, to už bude muset na zbylejch 70 stačit.

 

Nejhorší jsou kopce, se kterejma člověk nepočítá. O pěti velkejch kopcích víme (Tomáš sám říká, že v propozicích jako kopec uvádí jen ten, co je delší než pět kilometrů) a na ty se člověk tak nějak psychicky připraví. Kopec vzadu na Telnici byl trošku navíc a zadarmo teda nebyl. To samý jsou cestou zpátky Fláje a hlavně Nová Ves v Horách.

Pod Novou Ves sjíždíme nekonečnym sjezdem dolu a když už si říkáme, že dole se to bude točit, žene nás Tomáš ještě nahoru na konec vesnice. Tam v sámošce kupuju colu, banán a gumovou žížalu a začínáme makat zpátky na Klíny. Nahoře trochu ztrácim Ondru, kterej si ztěžuje, že mu neni moc dobře a že asi zapomněl jíst.

 

Ale v poslednim sjezdu do Litvínova už mě dole zase má, prej jedu dolu pomalu. Jedu no, na silnici nejsem zvyklej a bojim se. Tak mu zato nahoru zase ujíždim.

 

Kolo mam konečně za sebou, jsem utahanej, bolí mě záda, ruce, ale nohy naštěstí docela dobrý. Otevřu si auto a pomalu převlíkám do běžeckýho, Maruška mi sundavá navigaci z řídítek a od někoho dostávám namazenej chleba. Žvejkám chleba a vydávám se na trať maratonu. Prvního půl kiláku jenom baštim a jdu a pak se opatrně rozbíhám. Strašně mi cuká ve vnějších stehnech, ale po chvilce je to naštěstí dobrý.

Běžim opatrně, hodně opatrně, říkám si, že poběžim, dokuď to pujde a pak to nějak dojdu. Čekám, kdy to přijde, kdy mi začne bejt blbě nebo začnou bolet kolena nebo stehna nebo cokoliv, ale zatim se běží dobře. Dokonce mě to samotnýho na tý náhorní planině baví a Jurek, kterýho potkávám s autem na desátym kiláku, mi říká, že si běžim lehce, jako bych se šel vyklusnout po práci a ne po celodennim šlapání na kole.

 

Dostávám, zas trochu coly a začínám sbíhat do Jiřetína. Dlouhej seběh už docela bolí a dole u Vietnamců další pulitr coly s sebou do kapsy baťůžku. Jsou tu zas Jurek s Maruškou, čekaj na Ondru a říkaj, že mu neni moc dobře, že si trochu ublink, ale zatim běží.

 

Dvoukilometrovej kopec na Fláje celej jdu, ale kolem přehrady už je to dlouhatánská rovinka, takže už zas musim běžet. Od Martinovo supportující manželky dostávám makovec, kterej mi po všech těch tyčinkách hodně bodnul. Tohle mě tady hodně baví, i když je na to člověk sám, supporti ostatních neustále něco nabízej, ptaj se jestli je člověk OK, jestli něco nepotřebuje a tak dál.

 

Od Flájů je tu zas dlouhej táhlej kopeček nahoru, normálně bych si ho ani nevšim, ale teď ho zas skoro celej jdu. Na silnici potkávám supportujícího tátu třetího Tomáše a podle toho, jak ho potkávám čim dál dřív, si říkám, že Tomáš je asi kousek za mnou. Oficiálně to neni závod, ale stejně to druhý místo už nechci pustit.

 

Po chvilce běžeckýho úseku je tu najednou strašnej prďák nahoru na Loučnou. Děláte si prdel? Třicet kiláků nic složitýho a teď najednou tohle? No ale nahoře krásnej výhled a západ slunce a už je zase dobře.

Pak prudkej seběh z náhorní planiny do lesa mi dodělává stehna a kolena. Už se mi nikam nechce, ale je tu dlouhej hodně běhavej úsek. Široká cesta se pomalu vlní po úbočí do údolí, ve kterym hučí potok. Začíná bejt šero, ale nechce se mi vyndavat čelovku a cesta je nezáludná, tak bežim bez ní. Jak tma padá pomalu, oči si na ní stíhaj zvykat.

 

Začínaj mě přepadat náhlý záchvaty hladu. Jakože nic nic pohoda a najednou strašnej hlad, že musim rychle sežvejkat celou tyčku, i když už na nic nemam chuť. Na poslední dva kiláky sjezdovkou nahoru se už vlastně těšim. Už nemusim nikam běžet, jen vyndám z baťohu čelovku a toust, žvejkám si a pochoduju nahoru do cíle.

 

Nahoře nemam už ani sílu si zařvat, jen jsem strašně strašně rád, že už jsem tady. Že jsem to dal. Že mi moje tělo, když chvilku neposlouchá hlavu, dovolí pohybovat se celej den relativně svižně v kopcích a ještě si to užít.

Zato třetí Tomáš, kterej dobíhá pět minut za mnou, si zařve pořádně. První Ota už je tu dvě hodiny, vysprchovanej a nadlábnutej. Ondra přijíždí autem, posledních patnáct kiláků už nedal, prej jen zvracel a nemoh ani chodit. Během noci postupně dorážej další. S někym se ještě potkáváme během večeře a popíjení piva, největší srdcaři dorážej až druhej den ráno.