Dlouhý triatlony mě prostě baví. Jenže dlouhý terénní u nás nikdo nedělá, tak musim občas jezdit ty silniční. Jenže tam mě zase nebaví celej ten humbuk velkejch závodů, rozhodčí na motorkách, hlídat si drafting… Navíc se to jezdí a běhá většinou po rovině a to mě taky nebaví. Lipnoman je pravej opak. Závod pro pár kamarádů v kopečkách okolo Lipna.
Vyprávěli mi o tom kluci z 321start a mě se to hned líbilo a chtěl jsem tam jet už loni, ale nějak jsem se nedokázal dohnat s organizátorem Lukášem. Letos už to teda klaplo a my si udělali s rodinkou na Lipně prodlouženej víkend. Pronajali jsme si apartmán 100 metrů od vody, v pátek jsme si vyšlápli na Vítkův hrádek, večer jsem proběh zbrusu nový botky a v sobotu jsem mohl jít na to.
Popojedem z Lipna kus za Frymburk, auta necháváme na kopci a vedeme kola lesní cestou plnou kořenů dolu k vodě k Lukášovo chajdě. „Tudy jako pojedem na kole?“ „Klid, až uvidíš, co maj ostatní za kola, tak proti tomu jsou ty naše cyklokrosky. Za těch patnáct let tu ještě nikdo nepích.“ Dole se ptám, kdy bude start. „Asi kolem desátý, podle toho, jak se tu sejdete.“
Nakonec se nás schází jedenáct kluků a jedna holka. Plus pár organizátorů a hromada dětí jako fanoušci. Startujeme asi s hodinovym zpožděním. Jednou prej museli se startem čekat, než přejede parník. Dneska žádnej nejede, tak se vydáváme napříč Lipnem.
Ale jak jsem byl letos s plaváním na Hnačovmanu bez neoprenu spokojenej, tak tady se mi s neoprenem plave úplně na hovno. Možná jsem si ho jen blbě usadil na ramenou, nevim, ale už cestou na druhej břeh mě bolej ramena. Ještě daleko před bójkou už proti mě plavou první plavci. Bleskne mi hlavou, co mi říkali kluci, ať jsem klidnej, že tady mi klidně daj první na plavání osum minut. Tak se snažim bejt klidnej.
Plaveme zpátky na start a pak nekonečnej kus podél břehu do zátoky. Fakt se trápim a to to ani neni regulerní půlironmanský plavání, naměřilo to asi 1,4. Naštěstí kus přede mnou plave Krsák s červenou bójkou, tak aspoň navigace je v pohodě.
Z vody lezu předposlední, ale díky rychlýmu depu vyrážim na kolo sedmej. Hned od vody brdek na zakyselení ztuhlejch nohou, opatrně se vymotat asfaltečkama plnejma štěrku na hlavní a tam už začít šlapat. Jenže já nejsem žádnej časovkář, po rovině mi to nejede a tady je to po rovině a z kopce prvních padesát. Myslim na to, jak kluci vepředu zalehlý v hrazdách speciálů asi letěj a snažim se aspoň trochu šlapat.
Po nějaký době dojíždim Krsáka a pak Šolťáka a jedeme víceméně spolu (s povinnou desetimetrovou dírou samozřejmě). Jenže pak najednou v Brodě páska přes silnici a zákaz vjezdu. Lukáš nás na to upozorňoval s tim, že je to tam zavřený, ale na kole se dá projet. Jenže nám křižuje cestu válec a chlap řve, ať vypadnem. Necháváme ho řvát, proletíme kolem, ale pak už jsme na čerstvym kouřícim asfaltu a další chlap na dalšim válci řve, že je to horký, ať z toho slezem.
Tak šup do betonovýho pangejtu, chvilku běžet, chvilku jet. Konečně normální silnice a já klukům trochu odjíždim. Zase dlouho podél vody, zpestřujou to jenom davy vodáků na řece. Kousek před Větřním už se začíná silnice trochu vlnit, dojíždim Klajňáka a mě dojíždí Krsák.
Prohodíme pár slov a pak už je tu kopec z Větřní, jedinej dnešní pořádnej kopec, deset kiláků dlouhej a s osumnácti procentama na začátku. Tak za to beru hned z kraje, protože od toho jsem dneska tady a tohle je jedinej kousek, kde můžu trošku doskočit ty kluky havajský, co jedou přede mnou.
Vydupu do půlky do kopce a tam se to zas na chvíli rovná a já před sebou vidim Pavla. Jen se pozdravíme, předjedu ho a pomalu se mu vzdaluju. Druhá půlka kopce už je taková táhlá pozvolná, ale já se dole docela vystřílel a tady mam najednou pocit, že mi to vůbec nejede, tak se radši neohlížim. Ohlídnu se až po pár minutách a za mnou nikdo.
Sakra, jsem příjemně překvapenej. Po tom tragickym plavání jsem vůbec nepomejšlel na nějaký umístění, po Hnačově jsem si jel užít triatlon, kde nepočítám s bednou a bude to teda úplně bez stresu. Teď si ale uvědomuju, že nás tu je vlastně pár, někoho jsem nechal už v depu a pár lidí už jsem předjel a začínám pomalu počítat. Vychází mi, že bych měl bejt aktuálně třetí.
Konec kopce už se zase zvedá a já vydupu na občerstvovačku, kde se děti překřikujou a říkaj mi, že jsem druhej, že Štrága píchnul. Mám všeho dost, tak si dávám jen kousek banánu, ale pak vidim čokoládu, tak říkám, že tu bych si dal a hrnu se k ní. Ale holčička mě zaráží, že čokoládu dává ona. Chvilku pečlivě vybírá z tácku a pak mi důležitě podává jednu kostičku. No dobře, děkuju, loučim se a jedu dál chytit Jelena, kterej už je jedinej přede mnou.
Na hřebeni se silnice ještě docela houpe a pak už dolu do Frymburku a doprava ještě osum kiláků na otočku. Projet kolem odbočky do cíle je docela demotivující, navíc už mi to moc nechutná, fouká to a je to furt trošku nahoru dolu. Obrátka už tu musí bejt každou chvíli a Jelen nikde a já si říkám, že to je v háji, že jestli už mi projel do cíle kola, tak mi naložil strašně a už ho nechytnu. Nakonec se vyloupne z lesíka asi čtvrt kiláku před otočkou a já si trošku oddychnu.
Ale jen do chvíle, kdy se sám vracim z obrátky a potkávám proti sobě jednoho závoďáka za druhym, je to tady překvapivě všechno srovnaný kousek za sebou. Navíc Jelen jede dobře a já těch pár set metrů na posledních deseti kilometrech nemůžu sjet.
Sjíždim k chatě a jako vždycky na dlouhym triatlonu už toho mam dost a těšim se, až z toho slezu a trochu se proběhnu. Běh je tady hodně zvlněnej, to by mi mělo sedět a Jelena bych měl předběhnout. Jenže při dlouhym závodě se může stát cokoliv, mě třeba při každý půlce bolí bránice a nemůžu pořádně běžet, navíc je kousek za mnou výbornej běžec Krsák, takže po prvnim místě zatim pošilhávám hodně opatrně.
No, běh je parádní. Od chaty po kořenech, kopec nahoru, zase dolu k vodě, vysekanou pěšinkou na louce k přívozu, kde se lidi koupou, asfaltovej prďák nahoru na občerstvovačku, cyklostezkou přes vrchol kopečku. Pak teda trošku otravnej kus silničky, ale po kořenech zas dolu k chatě. Kousek před koncem prvního kola konečně předbíhám Jelena. Viděl jsem ho před sebou skoro celý kolo, ale nechci to zbytečně rvát, aby mě zas nechytla ta bránice. Dávám mu loka z flašky, prohodíme pár slov a pomalu se mu vzdaluju.
V prvnim kole jsem nesl měkkou salomoňáckou flašku a jeden gel, ale s jednou občerstvovačkou a navíc Klajňákem, kterej pendluje na trati na bajku a podává další pití, se to dá zvládnout i bez flašky, tak do dalších kol beru jen po jednom gelu.
Poslední kolo už si vyloženě užívám, krize žádná, bránice nebolí, v asfaltovym kopci od přivozu už cejtim nohy, ale nechávám se nahoru vytáhnout za zadkem holky, která jde z koupáku v plavkách, nahoře ta malá holčička s čokoládou křičí „možná vyhraješ Lipnomééén“. Navíc Klajňák, kterej mě ve dvou kolech opatrně ujišťoval, že to už asi udržim, teď už tvrdí jasně, že mam náskok a že to tempo snad ještě stupňuju. Říkám mu, že se bojim Krsáka a že se celou dobu neohlížim. Ohlídnu se poprvý až teď, dva kiláky před cílem. Nikde nikdo. Paráda.
V cíli čekám na Krsáka devět minut, chvíli za nim přibíhá Jelen a pak další – Kuncík, Šolťák, Lukáš, Štrága, kterej dokončil i přes defekt, Pavel, Ruda, Pavlína a Petr. Klajňák musel bohužel po kole plánovaně skončit kvůli bolavýmu kolenu.
Popíjíme, kecáme, dostáváme polívku a flák masa, pak dostávám na rok do opatrování putovní pohár a kluci, co jedou ještě večer domů, mě svezou do Lipna za rodinou. Druhej den jsme si udělali ještě jeden vejlet na kole a pak už hurá domů.
perryho blog 