Slovy klasika: Vono dohromady neni co vypravovat. Kvůli zážitkům běhám maratony. Naopak půlmaraton je strašně rychlej závod a než by člověk řekl švec, stojí v předklonu v cíli, utírá si nudli a přemejšlí, co se to vlastně poslední hoďku a půl dělo. Ale Šumavskej ŠUTR je akce parádní a tak se sluší, abych o něm i letos ztratil pár slov, i když jsem tu tentokrát běžel jenom půlku.
Půlku už jsem tu jednou běžel, když jsem v roce 2015 čtvrt roku neběhal kvůli zraněnýmu kotníku. Letos běhám, ale nějak se mi po srpnovym krušnomanskym punk ironmanu už letos nechtělo do ničeho dlouhýho, co bude bolet. Chtěl jsem si tuhle nádhernou trasu užít na svý možnosti rychle, kopce běhat, nechodit, přes kameny a kořeny letět, ne se tam belhat.
Ráno nás vítá den jak malovanej, možná trochu chladnější, ale to je na běhání asi i lepší. Na startu praží sluníčko, tak na poslední chvíli měnim dlouhý triko za krátký a čelenku za kšiltovku. Do kapsy jeden gel a pro jistotu dvě tablety, pusu od rodiny a jdu na to.
Vedu celýho sedumdesátihlavýho hada přes staďák, ale hned v lese jde dopředu kluk a pak další skupinka. Dělám chybu, že to nestíhám spočítat a ztrácim hned na začátku přehled, jak jsem na tom. Nevadí, už radši koukat pod nohy, skáčeme přes kořeny a letitý lávky a kotník po nedávnym dalšim menšim výronu ještě neni úplně OK.
Motanice mezi smrčkama, kousek rychlý šotoliny, seběh po mechu, zas rychlej šotol a konečně další pěšinkovej seběh k Novýmu mostu, kde začíná nejhezčí část závodu. Přede mnou nikdo a za sebou slyšim funět Lukáše Friedla. Tancuju po kamení, prodírám se smrčkama a maličko Lukášovi cukám. Tuhle část si chci užít a snažim se nemyslet na to, co by jedno špatný šlápnutí udělalo s mym načatym kotníkem.
Na jedinou občerstvovačku daleko, tak si při přeskakování potůčku aspoň za běhu jednou loknu. Pěšinka začíná bejt trochu běhavější a vyplivne nás s Lukášem na louce, kde před sebou vidíme trojičku běžců. Jako předzvěst toho, co přijde, je tu první asfaltovej kopeček, ale hned zas cestičkou zpátky k potoku a furt podél něj dolu.
Tady si znovu podrvtnu kotník a v tu chvíli myslim, že končim. Mam po náladě a čekám, kdy to začne bolet a otejkat. Ale běžet s tim zatim jde a je tu první pořádnej kopec, tak si říkám, že to zkusim. Sklopit hlavu, cupitat a makat. Na vršku kopce už mam dva kluky na dostřel, ale na širokym táhlym seběhu mi zase maličko cukaj.
Na předběhnutí potřebuju další kopec. Jako vždycky, když někoho předbíhám do kopce, trochu přidám, snažim se, aby to vypadalo, že předbíhám rozdílem třídy a nikoho nenapadlo se za mnou pouštět, i kdybych musel za rohem na chvilku zvolnit.
Stalo se, co muselo a na následující širší kamenitý cestě trošku tuhnu. Navíc jsou tu otevřený louky a fouká proti. Tenhle protivnej úsek naštěstí tříští občerstvovačka, kde vysrknu svuj gel, spláchnu dvěma lokama ionťáku a vydávám se stíhat kluka, kterej je na dohled. Zároveň mě dobíhá Lukáš, kterej si nese svojí vodu a nezastavuje.
Do kopečka lesem mu zas cukám a čekám, že mě seběhne na dalšim běhavym kiláku mezi chalupama a po louce, ale nic. Naopak začínáme stoupat na Popelnou horu a já předbíhám kluka přede mnou. Tahle pěšinka borůvčím je nádherná a já si užívám, že letos jí můžu celou vycupitat a nemusim se šetřit na druhý kolo.
V seběhu už chci bejt trochu opatrnej, protože volnejch šutrů schovanejch v trávě je tu dost, ale je tu Blanky support team a taky někdo fotí, tak to pouštim. Stinnej traverz lesem a pak další tanec po balvanech dolu. Otočit doprava a asfaltovej krpál nahoru. Ten už klasicky moc nechutná, ale pak už tu bude jen jeden běhavej úsek a závěrečná sjezdovka.
Na louce mezi chalupama před sebou někoho zahlídnu, tak se zkusim kousnout a ještě s tim něco udělat. V kopci ho zas vidim před sebou, ale přijde mi, že pořád stejně daleko. Na chvilku se schová a pak se zas objevuje o kousek blíž. Tohle by možná ještě šlo. Celou dobu jsem si to dneska tak moc užíval bez jakýkoliv krize, až jsem si občas říkal, jestli to neflákám, jestli bych nemoh trochu víc tlačit. Za to teď makám naplno, žádná rezerva. Kluka předbíhám, ale v cíli zjišťuju, že to byl pozdější vítěz šedesátikilometrový trasy.
Nevadí, aspoň jsem nedoběh zbytečně čerstvej. Bavilo mě to dneska moc a jedno kolo jsem dal snad docela svižně, jak jsem chtěl. Sice o tři minuty hůř než před třema rokama a až na pátym místě, ale holt nikdo z nás nemládne. Aspoň ve většině kopců jsem si podle Stravy udělal osobáčky.
perryho blog 