O ŠUTRu už jsem určitě párkrát psal. Osumnáctikilometrový kolečko pěšinek po kopečkách pražský Šárky. Víte, který kopečky a kterou Šárku myslim, že jo? No a to kolečko si můžeš dát jednou, dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát. Jako zaběhnout.
Letos jsem tady potřetí a kolečka si dám dvě. Na víc nemam a jedno bych musel běžet moc rychle. Z Plzně jsou tu bráchové Frídláci a Sokolík, z Varů Jindra, z Prahe Ondra, pořadatele Michala už taky trochu znám, takže předstartovní nervozita se příjemně rozpouští ve směsici rozhovorů. Proti loňsku je poměrně chladno, ale věřim, že se ohřejem, takže beru jen trenky a tílko. Navíc proti loňsku hodlám běžet s vestou/baťůžkem a ten taky zahřeje.
Jdem na start, kde se hned do úvodní tlačenice zamotá Tom Friedl a jde k zemi. Dole pod kopcem už nás ale má a početná skupinka kluše lučnim singlíkem pod první kopec. Nahoře sadem a pak trochu váháme, protože někdo asi strhal značení, ale podle citu a po paměti z loňska to bereme po skalnatym hřebínku.
Prudkej seběh džunglí a dole na asfaltu už se rovnám do skupinky s Frídlákama, Jindrou, Honzou Doudlebským (horolezcem, se kterym jsme se na podzim na Šumavě prali o druhý místo) a ještě jednim klukem. Běží se parádně trochu kecáme, zatim je to sranda. Do kopce ke statku se snažim to maličko roztrhat, ale na cestě parkem ke hřbitovu už jsme zase všichni pohromadě.
Táhlej kopeček a nahoře Tomáš začíná nějak zrychlovat. Nebo my ostatní zpomalovat. Každopádně je o pár kroků napřed a my nerozvážně přistupujeme na jeho tempo, místo abysme ho nechali a šli si svoje. Na občerstvovačce na devátym kiláku nabíráme dalšího kluka. Já jenom zahodim první vysrklej gel a probíhám, abych využil výhodu vody na zádech, když už se s ní táhnu.
Ale nějak mi to pití za běhu moc nejde. Buďto vysoký tempo nebo moc gelu najednou, nevim, každopádně mi neni úplně dobře od žaludku a cejtim, že nepiju tak, jak bych potřeboval. Přebíháme silnici a za ní už se Tomovo cuknutí mění v regulérní náskok a my ostatní ho začínáme nahánět.
Já jsem pořád ještě v klidu, protože teď přijde prudkej kamenitej seběh a po něm stejně prudkej výběh a na ten já sázim. Jenže nedaří se mi ho dotáhnout ani ve výběhu a navíc mi visí na patách i jeho brácha. No aspoň, že ostatní jsme setřásli.
Nějak ty kopce nejsou, co bejvaly. Je to tim, že už rok a půl bydlim v Plzni a ne u hor? Nebo jsem prostě jenom vyměk? Dřív jsem kopce běhal jako blázen. Nepřecházel jsem do chůze za žádnou cenu i tam, kde chůze byla rychlejší a mnohem úspornější. Byl jsem schopnej do kopce všechny předběhnout a nahoře umřít a nechat se zas od všech předběhnout zpátky. Bylo to hloupý, ale sebevědomý a občas to fungovalo. Teď nad závoděním víc přemejšlim, netlačim do kopce tolik, abych pak moh běžet i nahoře a možná to prostě nejsem já a takhle to neumim.
No, takže si nahoře klušeme s Lukášem k Bábě a tam mi začíná pomalu cukat i on. Navíc je tu moje nejmíň oblíbená pasáž vilovou čtvrtí. V seběhu mě dobíhá Jindra, ale pod dalšim kopcem zastavuje na improvizovaný občerstvovačce a už ho nevidim. Naopak vidim kousek před sebou pochodujícího Lukáše a ještě se držim naděje, že bych v kopci stáhnul aspoň jeho, ale na vrcholku mi pořád pár metrů chybí a než za nim vyběhnu do singlíků zařízlejch do svahu, je pryč.
Takže cílový schody a hurá do druhýho kola. Dolu sám a pak nahoru dotahuju a předbíhám pár lidí, ale teď už se to začíná míchat s lidma z kratší a delších tras. V prudkym seběhu začínám cejtit pravej kotník, kterej mě bolel celej tejden a říkám si vida, když to začne bolet hodně, aspoň budu mít důvod ukončit to moje dnešní trápení.
V kopci ke statku dobíhám kluka, kterej jde třetí ze čtyř kol a na to, že ho dneska čeká sedumdesát kiláků, běží parádně a nedává mi to vůbec zadarmo. Pak sám, moc mě to nebaví, občas se na chvilku hecnu a tvářim se statečně, když předbíhám někoho z jiný trasy.
Nahoře za občerstvovačkou, někde na šestadvacátym kiláku, krize uděří naplno. Běží se dlouho po rovině a to já nemam rád. Je mi vedro, blbě a hlavně začíná strašně píchat bránice a já musim jít. Po rovině. To že mě ještě začala bolet levá kyčel a na pravý noze se mi dělaj puchejře, protože mi asi do ponožky napadal nějakej bordel už je jenom drobnost. Vida, nějakou výhodu to má. Věcem, který by tě jindy sraly, se už jenom zasměješ, když jseš v horších sračkách.
Chvilku nadávám a pak jenom bezmocně jdu, čekám, kdy se to srovná a kdy mě začnou předbíhat kluci zezadu. Ale očividně nejsem jedinej, kdo první kolo přepálil a žádnej útok zezadu se nekoná. Tak začínám pomalu poklusávat tempem šest na kilák jak na vejletě a vono to zase začíná maličko jít. Když přichází prudkej seběh a výběh, konečně jsem zase na svym hřišti a začíná to docela jít.
Konec už se snažim hlavně užít. Když mě nikdo nedohnal doteď, tak teď už mě nedožene a abych ještě někoho dohnal já, to by se musel stát zázrak. V cíli jsem nakonec pátej, což je o tři místa a o čtyři minuty hůř jak loni.
Takže příště běž, na co máš a nenech se utrhnout kdejakym bláznem. A nebo se zas nech vybláznit a pak umři. Dyť je to jedno, hlavně, že nás to furt baví.
Fotky Michal, Digirun a žena Honzy Doudlebskýho. Díky!
Čísla:
36 km / 1000 m (ale podle hodinek jen 34,1 km) / 3:01:21
- kolo 1:25:20
- kolo 1:36:01
Pořadí 5./64 absolutně, 5./54 v chlapech
perryho blog 