Dvě třetiny bajkový trilogie

O nějakym bajkovym etapáku přemejšlim už minimálně čtyři roky. A Trilogy v Teplicích nad Metují je jedinej etapák, kterej se u nás jezdí. Furt to ale z nějakýho důvodu nevycházelo, až to letos Jindra rozštíp za mě. S ročnim předstihem zaplatil na tejden celou chalupu kousek od Teplic s tim, že pojedem oba i s rodinama.

Takže se čtyři dny dovolenkujeme, chodíme po skalách, běháme, taháme chariota za kolem a ve středu doráží ještě Ondra a my odpoledne startujeme celou tuhle parádu kratičkym prologem. 11 kiláků, 450 vejškovejch, časovka se startem po půl minutě.

Říká Ondra, že hned první kopec je dlouhej, ale je důležitý to od startu narvat a umřít až za rohem, kde už tě nikdo nevidí. Já osobně to jedu tak, abych neumřel další tři dny. Asfaltový stoupání se mění v pěknej stoupající singlík a hned první dva sjezdy mě příjemně překvapujou. Žádný obyčejný cesty, ale poctivý stavěný bajkový traily, motanice v hrabance, sem tam nějaký kamení.

Na voči se dá jet všechno, jenom na úzkym průjezdu skalkou se poseru a slejzám. Poznávám místo, o kterym furt všichni mleli, jak je to drsný a leknu se, že už jsem tam. Zas tak drsný to nebylo, ale vracet se už nebudu.

Starty a konce erzet jsou označený červenejma cedulema, takže vždycky automaticky u červený cedule otevřu vidli a tlumič a dám dolu sedlovku. Často jsem pak překvapenej, když se sjezd o pár stovek metrů odkládá a já hamtám po rovině na houpačce jak idiot.

Za třičtvrtě hoďky je po všem a my šlapem na kole přes kopec zas domů za rodinama.

První etapy už se bojíme a jedeme na start autem. Furt si opakuju, že nesmim závodit, jinak ty tři dny nepřežiju. Hlavně si to užít, podívat se na kole do míst, kde jsem nikdy nebyl. Strávit v sedle půl dne po těch mejch letošních hodinovejch cestách z práce. Ale se startovnim výstřelem je všechno jinak. Snažim se šetřit, ale zas nechci bejt do prvního sjezdu úplně vzadu.

I tak, když dojíždíme na hraniční singlík, kde jsem předevčírem běhal, se had jezdců zasekává, pomalu drncá a klouže přes kořeny, padá z kol a zase nasedá. I mě to párkrát uklouzne, protože tohle se pomalu jede prostě blbě. Pak se singlík láme z hřebene dolu a já jen lituju, že mě brzdí nějaká Polka a jedeme krokem, protože tohle by bylo fakt pěkný.

Drncáme vysekanou cestou přes louku a začínáme stoupat asfaltovou cyklostezkou. Ondra se loučí se slovy, že teď to bude tři čtvrtě hodiny do kopce a že si trochu zvolní. Do kopce je to fakt dlouho a prudkej konec v sypkym kamení na Ruprechtickej Špičák už tlačíme. To ještě netušim, že toho tlačení bude dneska ještě dost.

Nahoře se snažim do sjezdu nacpat trochu dopředu, ale týpek v oranžovym kláštereckym dresu se nechce nechat. „Můžu dopředu?“, ptám se. „No, když myslíš, že budeš rychlejší.“ Na pevňáku se sedlovkou nahoře se drží fakt statečně. Naštěstí je sjezd fakt širokej se spoustou různejch stop přes kořeny a kamení, takže společně předjíždíme dost lidí, protože je kudy.

Už jsme v Polsku a na začátku dalšího sjezdu z Graniczniku míjim stojícího Jindru, kterej něco řeší s kolem. Přes další devítisetmetrovej kopec se pouštíme do jedný z nejhezčích erzet. Je to dlouhý, je to samá zatáčka, je to zábavný a končí to exponovanym hřebínkem a „nejdeckym“ sešupem po skalách, kde se posírám a slejzám. O kousem vějš už jsem dvakrát spad a tady se mi padat nechce.

Vyplivne nás to rovnou na občerstvovačku, odkuď stoupáme singlíkem plnym ostrejch zatáček. Dolu by to bylo pěkný, ale nahoru to moc jet nejde, tak chvilku tlačíme, chvilku šlapeme. Naštěstí pak cesta v podobnym duchu pokračuje i z kopce dolu a odměna za nastoupaný metry je sladká.

Každopádně dole si myslim, že už si z nás Vena Hornych, stavitel tratí, dělá prdel. Pod kopcem je tak 200 metrů po rovině na vydejchání a hned se zas cesta láme nahoru do nevyjetelnýho krpálu. Už si na to dneska začínám pomalu zvykat. Předjíždí mě Rusák, kterýmu jsem předtim ujel z kopce a říká mi „you are really fast in downhills“. Odpovídám mu, že „but uphills are not my friends“ a nechávám ho jet.

Krátkej sjezdík a pak tunel. Dlouhej černej tunel s hromadou sypký železniční drti a pražcema uprostřed. Stojí tam pár dobrovolníků a občas posvítěj nebo na tebe křičej, po který straně máš jet. To se pak snažim na chvilku rychle rozjet, než zas světlo otočej na druhou stranu, aby posvítili dalšímu a já jdu v naprostý tmě k zemi. Takže příště na Trilogy světýlko.

Další kopec ještě přežívám, ale ten za nim mě sráží na kolena. Mam za sebou asi padesát kiláků a po další půl hodině šlapání do kopce si myslim, že jsem konečně nahoře. Ale vono hovno. Kopec je vlastně členitej hřeben, takže vždycky trošku dolu a zas nahoru. Ale jinak je to tu nádherný. Devět set nad mořem, výhledy, singlík stoupá houštím borovic. Obecně se dá říct, že kdyby se každá etapa rozdělila na dvě, bylo by to krásný tejdenní ježdění. Takhle je to kromě krásnýho ježdění i strašná dřina.

A ani dolu si neodpočinu. Pověstný Sokolovsko. Kilák ve volnym kamení. Držim brzdy a surfuju dolu. V půlce zastavuju a dávám si pauzu, než mě přestanou bolet ruce. Projede kolem mě Rusák.

Ještě jeden polskej kopec a pak už konečně poslední občerstvovačka, kde si míchám už dneska osvědčenou colu s ionťákem a cpu se chlebem se salámem. Teď už jsem sakra rád za kousek oddechu na asfaltový cyklostezce, vyjet/vytlačit na Bukovou horu a pak už jenom dolu do Teplic.

Teda, tohle byl masakr. Jsem hotovej, na chalupě sežeru, co mi přijde pod ruku a jdu brzo spát. Nějak si nedokážu představit další dva dny stejnýho nářezu.

Slibujou teda, že druhá etapa bude oproti první odpočinková. Večer si libujem, že to bude jen 56 kiláků, ale ráno na startu zjišťujem, že jsme se jen blbě koukli na samolepku s profilem trasy a bude to zas přes 70. Ale Jindra tvrdí, že dneska se daj všechny kopce jezdit. Moc mu nevěřim, protože jsem před pár dny tahal Tondu v krosně kolem Hvězdy a všechny prudký kamenitý kopce, který jsme křižovali, byly posetý bílejma šipkama v modrym poli.

Poučen z toho, jak jsem vypadal včera večer, dneska jedu od prvního kopce fakt pohodu, až se kolem mě rojej enduristi Kuba nebo Bárt a držkujou, že tohle neni žádný závodní tempo, nicméně po chvilce si oba zvolní a nechaj mě jet.

Hned po prvnim sjezdu se to štosuje v mrňavym viaduktu pod kolejema, ale po chvilce už zas šlapem nahoru. První erzeta je pohodová, pak vejšlap po silnici a technický táhlý stoupání singlíkem přes kořeny. Tohle si pamatuju ze Sudet, kdy tady bejvá ještě zácpa, ale na Trilogy jezdí míň lidí, takže dneska už si to užívám sám.

Nahoře na hřebeni se kochám výhledem doleva na hory v Polsku, než se singlík zlomí zase dolu. V dalšim prudkym výjezdu už zahlídnu kousek před sebou Jindru, jak tlačí jeden z těch kopců, který se daj všechny jezdit. Chvilku se to motá po starejch kamennejch cestách nahoru dolu a pak drncáme dolu po kořenech, který si taky vybavuju se Sudet.

Ve Slavnym na nějakym dvacátym kilometru první občerstvovačka, kde potkávám Jindru a dál jedeme spolu až do okamžiku, kdy před náma jedoucí Rusák najednou sleze z kola, dělá divný zvuky a je vůbec nějakej mimo. Jindra jede dvacet metrů přede mnou, tak si ho nevšim, ale já ho ještě s jednim týpkem kontroluju, jestli je OK.

Pak si vybavuju jednu pěknou erzetu za Božanovskym špičákem následovanou strašnym vejšlapem zpátky nahoru, kde začíná trochu pršet. Jedeme krásnejma pěšinama skalnim městem v Polsku, ale na mě padá nějaká krizička, takže jsem docela rád, že na další parádní sjezdík navazuje ještě kus sjezdu lesnim asfaltem na oddech. Je tu ňákej čtyřicátej kilák a druhá občerstvovačka.

Cola s ionťákem, brusinky, chleba s pomazánkou a salámem, do kapsy gel, co mi přijde pod ruku, beru. Nabírám asi tříčlennou skupinku a šlapeme na další kopec. Nahoře je louže přes celou cestu a po levý straně malej kluzkej břeh s několika kořenama. Beru to po něm, když mi to uklouzne a skácim se do louže a mizim celej pod hladinou. Kluky jsem upřímně vyděsil a všichni křičej, jestli jsem v pohodě, jestli jsem se prej neutopil.

V dalšim sjezdu to jeden komentuje, že jsem zafungoval jako odstrašující případ a ostatní to obešli po svejch. Odpovídám, že bych radši, kdyby to na sebe vzal někdo jinej, ale postupně zjišťuju, že mě to docela probralo, jede se mi líp a krize je pryč. Sjíždíme na asfalt, proti nám stojí holčina, její levá tlapka míří našim pravym směrem, takže zatáčíme na silnici doprava nahoru a šlapeme. Po kiláku je nám ale divný, že míjíme několik odboček a nikde žádná šipka, tak se vracíme a ona, že prej ukazovala rovně.

Následuje vejšlap na Hvězdu, kde v nejprudšim místě slejzám. Na posledních Sudetech jsem to tady vyjel a tlačící zástup závoďáků mi tleskal a já pak na kopci umřel a od tý doby bylo po mě. Do samotný Hvězdy si najíždim sám a mam tak možnost si vybrat z nepřebernýho množství stop. Tenhle sjezd je vyhlášenej, ale když víš kudy, je to easy. Já nevim, ale jedu pomalu, rozhlídnu se, vyberu si, sjedu to.

Poslední občerstvovačka, poslední tři kopce před náma. Dneska se cejtim mnohem líp než včera. Na konci asfaltovýho stoupání na Ostaš fandí kluk s holkou na kolech. Prej „tohle asi bolelo, co?“. Jen mávnu rukou, že tohle bylo dneska to nejmenší.

Poslední kopec je dlouhej, ale je prostě poslední a mě se jede fakt dobře, tak jedu a nechávám svýho parťáka posledních pár kilometrů za sebou. Sjezd do Teplic a hotovo.

Dneska to bylo mnohem jezdivější než včera. Mezi kopcema nahoru a dolu byl občas i kousek roviny. Sjezdy byly starý kamenný cesty a ne stavěný bajkový traily. To mi teda úplně nesedí, já radši pomalejší technický věci, než rychle rovně dolu. Navíc kamení po nočnim chcanci dost klouzalo a já byl opatrnej. Nebo jsem se dneska jenom víc šetřil, včera 46. Flek, dneska 73. Každopádně v cíli je mi kromě bolesti zad celkem fajn a těšim se na sobotu, že to doklepnu.

Bohužel Tonda nějak nedal tejden venku na sluníčku, zarudly mu oči, opuchly tváře a v noci brečel a my tak jeli místo poslední etapy dom.

Ale i ty dva dny mě nadchly. Kromě honění na první kopec to bylo víc bajkový dobrodružství než nějakej závod. Krásný ježdění krásnejma místama a mě to zas nakoplo. Jezdil bych a jezdil a třeba běhat se mi teď vůbec nechce. A poslední etapa čeká neobjevená, takže důvod za rok se vrátit.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s