Skrýše

Slíbil jsem letos Vlaďce, že naší oblíbenou Forestovo šestku si v neděli odběhne ona a já pohlídám Tondu. Takže nebyl důvod, proč se v sobotu nezničit čtyřhodinovym pobíháním po lesích. O orienťáckym score laufu Skrýše už jsem párkrát slyšel, ale nikdy jsem neměl odvahu se do něčeho tak dlouhýho na jaře, kdy mam naběháno hovno, pustit. Jo a taky jsem v životě neběžel žádnej orienťák.

 

Nevadí, všecko je jednou poprvý, tak jsem vzal ráno silničku, do baťohu naházel věci na běhání a odjel do Šťáhlavic. Přijel jsem trošku na poslední chvíli, tak rychle zjistit, jak vlastně takovej závod probíhá, vyfasovat mapu, bodový ohodnocení a „nápovědy“ k jednotlivejm skrýším. Ty mě opravdu pobavily, protože hint typu údolí nebo hřebínek mi opravdu moc nenapověděl. Nevadí, třeba nebude tak zle.

 

Bylo. Vyrazili jsme a já beru navigačně jednodušší asfaltku na Kozel, vbíhám do areálu a ztrácim se hned tady. Zabíhám si někam dolu a hned zas nahoru, prodírám se trním a přelejzám plot. Nahoře se vynořim na cestě, po který prouděj davy běžců a běžkyň. Zas mam svojí hlavu a nenásleduju dav rovně, ale beru levou, protože se mi zase zdá maličko delší, ale navigačně snažší.

 

Vybíhám na louku, kde řádí včely, takže je radši obloukem obíhám a zas jen bezmocně pozoruju spoustu běžců na druhym konci louky. Zrychluju, aby mi aspoň pomohli s dohledáním první kontroly. Jo, houby, lítáme tam všichni křížem krážem údolím a hledáme ten zatracenej lampion. Půl hodina v tahu a já nemam ani jeden bod. Začínám litovat, do čeho jsem se to pustil a pomalu se vzdávám svýho plánu, že za ty čtyři hoďky se dá i s hledáním naběhat tak pětatřicet kiláků.

 

Nakonec někdo tu jedenáctku nachází v podmáčenym údolíčku schovanym v houští. Jo, byla fakt tam, kde byla kreslená, nevim, proč jsem se nechal strhnout ostatníma a hledal jí o tři sta metrů jinde. Beru vrstevnicovou cestu a mastim na sedmičku, kde se zas někoho chytám, kdo mi jí pomáhá dohledat, jenže na další šestku už si zase zabíhám, když přestřelim rozcestí a pak se škrábu na kopec střelnice a zas před sebou vidim lidi, který jsem předbíhal.

 

Tady menší dohady s lidma na střelnici a radši rychle pryč, než začnou střílet. Konečně se trochu osamostatňuju a cpu jí sám na Maršál. Cesta za chvilku mizí a já se prodírám srnčí stezkou houštím a tleskám, abych vyplašil případný prasátka. Jsem na hřebeni a jsem trochu vyplašenej, že osmička bude první kontrola, kterou budu muset najít úplně sám, ale nakonec úplně v pohodě.

 

Běžim si dál sám po hřebeni a dole na devítce zas někoho zahlídnu a pádim tim směrem, protože tam tušim kontrolu. Je tam, pak zaběhnout na snadno dohledatelnou jedničku, jenže dvojka už zas stojí za to. Pobíhám uprostřed hustýho podmáčenýho lesa a nakonec mě zachraňuje holčina, která jí náhodou nachází. Za to jí utíkám na rovný cestě a pak se znova potkáváme u hledání trojky na soutoku potůčků. Při ražení kontroly mi na břehu uklouzne noha a padám na palec na levý ruce, kterej bolí jako čert, ale k běhání ho nepotřebuju, tak běžim dál.

 

Vybíhám na kopeček pro čtyřku, kde se rozhoduju, že jsem na tom časově dobře a doběhnu ještě na Kotel pro pětku, která je jediná za sto bodů. Holt cestou zpátky oželim nějaký málo bodovaný kontroly, stejně mi nejvíc času seberou právě ty dohledávky, takže čim míň kontrol, i když daleko od sebe, tim pro mě líp.

 

Dole u rybníků pod Kotlem to znám a beru nejkratší cestu na kopec, kde občas přecházim do chůze, přecejenom už tu pobíhám dvě hodiny a další dvě budu. No jo, jenže na kopci zas ten samej problém, lítám tu kolem vrcholu jak vocas a hledám lampión. No aspoň nacházim bajkovej trailík a nakonec i tu kontrolu a beru to cestou necestou kolmo dolu na pole.

 

Asi jsem to měl brát radši tou cestou, protože jsem si zas trochu zaběh a chvilku váhám, do který z vesnic, který se obejvujou přede mnou, vlastně běžet. Nakonec se správně rozhoduju pro tu vpravo, chvilka souvislýho běhu polní cestou, proběhnout místní jezedé a za vesnicí přebrodit čerstvě zoraný pole a k rybníku na desítku. Tady jsou rozbitý kleště, tak jí aspoň fotim a pak beru podle buzoly přibližnej směr lesem na čtrnáctku.

Tady zase chvilku problém, holt tyhle kontroly uprostřed rovnýho kusu lesa, kde neni žádnej záchytnej bod, jsou na hovno. Po rovný cestě, když člověk nemusí přemejšlet nad hledáním kontroly nebo vymejšlet další cestu a myslí jenom na to běhání, to najednou začíná bejt trochu dřina. Přecijenom už jsou to tři hodiny na nohou, ale v seběhu listím k osumnáctce už mě to zase baví a pouštim to. Dole na rozdíl od ostatních neřešim bažinu a vbíhám do ní, nohy mam mokrý už od první kontroly, tak co.

 

Na devatenáctku schovanou v údolíčku už jdu zase sám, ale potkávám tam Ouškovi. No a začíná bejt na čase začít se vracet. Takže beru lesní asfaltku směr Kozel s tim, že cestou odběhnu na to, co ještě budu stíhat. Situace se opakuje, po rovný široký cestě je to chvíli dřina, ale když odbočim na dvacku a zahlídnu jí před sebou na hromadě kamení, zase se k ní ženu po holeně v listí jak idiot.

 

Tohle přesně mě na tom baví. Nemusíš běžet po cestě, vyhlídneš si směr a cpeš to tam lesem. I když moje doškubaný holeně na to maj možná trochu jinej názor. A taky to, že je to vlastně taková hra pro dospělý. Kdy si kdo z nás naposledy takhle hrál?

 

Takže mam dvacku a čas začíná fakt už letět, takže beru ještě jednadvácu zas schovanou v krásnym údolí potoka a pak jenom rychlou třiadvacítku za posledních pět bodíků a už se řadim na cestu do Šťáhlavic mezi běžící davy a dorážim s nima do cíle osum minut před koncem limitu.

 

Uf, ke konci už to začínala bejt docela dřina, ale nohy úplně v pohodě, holt jsem hodně odpočíval při dohledávkách. Akorát jsem to odskákal puchejřema, což bylo ale tim, že jsem hned od začátku vymetal kdejakou bažinu. Těch plánovanejch pětatřicet jsem nakonec fakt odběhal. Posbíral jsem 17 skrýší za 675 bodů a 7 skrýší za 65 bodů jsem tam nechal, což nakonec stačilo na pátej flek.