Jakej byl 2014

Když se tak probírám tou hromadou fotek na firemnim noťasu, listuju hustě popsanejma stránkama tréninkovýho deníčku, zavadim pohledem o finisherskou medaili z ironmana na zdi nebo třeba jenom mrknu na plochu, kterou zdobí fotka, kde se sám jako malinká tečka ztrácim uprostřed rakouskejch Alp, říkám si, že letos tý srandy bylo snad ještě víc, než kdy jindy. Tak to jdem rychle shrnout. Dělám to tak už pár let, tak letos tuplem.

Prvního LEDNA jsem se neprobudil klasicky vykropenej na chatě na Jahodovce ale střízlivej ve stanu uprostřed Nízkejch Tater. Končili jsme pětidenní přechod a já byl nasranej, že musim dolu mezi lidi, beton, asfalt a auta. Sněhu u nás doma bylo pramálo, běžkovat se dalo jenom na Fichtlu a já tamní závodní kolečko už znal tak, že bych tam mohl jezdit snad poslepu. Když už mi z toho fakt hrabalo, sednul jsem i v zimě občas na bajka nebo silničku.

ÚNOR se nesl ve stejnym duchu jako leden. Kroužení na Fichtlu, občas nějaká ta soupaž na zmrzlejch stopách Kammloipe, bajk, silnička, boulder, stěna, bazén a do toho jsem začal po čtvrt roce po mejch trablech s holeněma znovu opatrně běhat. Koupil jsem si placatý netlumený kecky od inovejtu a učil se nedupat po patách, ťapat krátce, rychle, při dopadu cpát nohu pod sebe. Běhal jsem pětky, ale bolelo to strašně. Jestli si z února něco pamatuju, tak to, že jsem měl měsíc v kusebolavý lejtka tak, že jsem na ně nemoh šáhnout.

Začátkem BŘEZNA nás třeba Voky s Míšou povozili na bajku u nich podél Sázavy a koncem měsíce se už začlo závodit. Pro mě už klasickej běhací votvírák sezóny plzeňská Norbiho dvanáctka, kterou jsem hrozně napálil, pak málem umřel a nakonec se zas rozeběh a stáhnul si tady svuj osobáček. A hned druhej den malej bajkovej závod v Brdech Plešivecká držka, kde jsem zmrznul tak, že mi museli helmu rozepnout a z dresu svlíknout.

V DUBNU bejvá za barákem každej víkend nějakej pěknej závod a já jsem po zimě nadrženej vymlátit ze sebe všechnu tu nahromaděnou energii, tak je všechny objíždim. Třeba nejhezčí ze série bajkovýho Bahna – Letňák, chodovskej duatlon nebo Běh na Mědník. Kromě všeho toho závodění jsem si stihl zase jednou zalízt venku na Strašidlech nebo odjet první z krušnohorskejch enduro ilegálů v Kraslicích.

V KVĚTNU jsem na oba státní svátky vzal bajka a odjel si zajezdit za klukama do Brd, zkusil další bajkovej závod v okolí Perštejnský Giro nebo si zaběhl varskej půlmaraton. Po asfaltu a po rovině neběhám. Nebaví mě to a letos zjišťuju, že to ani neumim, když to zezačátku cpu tak, že si udělám svuj osobák na desítku a konec sotva dojdu.

V ČERVNU už konečně vypukly triatlony. Napřed půlironmanskej Czechman, kde mě loni pět hodin kropil déšť a letos pro změnu smažilo tropický slunce, a pak Xterra v mym rodnym Ostrově, závod, na kterym jsem startoval víckrát, než na jakymkoliv jinym. Dva poslední červnový víkendy jsem strávil s bajkem na jihu – napřed na Lipně na ČEMBA víkendu, kde nás Schwara s Kojcem protáhli parkem i trailama a pak v Budějkách, kde jsme dělali sraz z vejšky a já si tam střihnul stejnej stokilákovej vejlet jako loni.

V ČERVENCI jsem si neplánovaně střihnul jeden menší triatlon v Aši, za stálýho deště několik hodin hobloval flow trail v Geisu, probajkoval Šumavu kolem Rudy, udělal si krásnej silničkovej vejlet přes celý Krušky z Děčína do Varů, přežil teplickej ilegál enduro race v Teplicích a nechal se od Čáryse v Liberci zasvětit do základů jógy.

Začátkem SRPNA už konečně přišlo to, na co jsem se celej rok těšil a bál se toho zároveň. Muj první ironman – Slovakman v Piešťanech. Když o tom tak zpětně přemejšlim, vona to neni až taková dřina, takový bajkový Sudety mě, co se týče celkový únavy, vždycky rozmontovaly víc. Ale bolí to. Hrozně. Posledních dvacet kiláků běhu bolí každej krok. A to si těch dvacet kiláků užívám dvě a půl hodiny. Na odlehčení si tejden na to dávám další ilegál v Liberci, pak rychlej zábavnej varskej City Triathlon, bajkovačku na Kokoříně a koncem měsíce tejden v rakouskejch a švýcarskejch Alpách na bajku i po svejch.

Začátkem ZAŘÍ  už se cejtim měsíc po Slovakmanovi dostatečně odpočatej na to, abych si střihnul Barokomaraton, kterej mě bavil, sednul a skoro celej jsem ho odběhl s Jirkou Šilhanem, což mě přivedlo na myšlenku, že bysme si mohli příští rok spolu střihnout nějakej kratší ultra. Uvidíme. Tejden na to naopak hrozně rychlej Abertamskej kros a pár stovek metrů před cílem jeden z mejch nesilnějších sportovních momentů vůbec. Dobíhá mě junior Krýša Husák, ale já mu to nechci dát zadarmo, tak jí cpu na max, letim do cíle jak nikdy, vim, že rychleji už to nejde, nohy se sotva dotýkaj kořenů a bahna pode mnou a v tu chvíli je pro mě nenechat se chytit to nejdůležitější na světě. Víte, jak se cejtil pračlověk, když ho honil tygr? Já už jo. No a, protože mě před měsícem pocit, kdy běžíš sám uprostřed hor a jedinou společnost ti dělaj krávy a sem tam nějakej svišť, naprosto nadchnul, udělal jsem si koncem září další vejlet do Alp, tentokrát do švýcarskejch a italskejch.

V ŘÍJNU další terénní maraton – Šumavskej ŠUTR a pro mě totální nadšení z nejhezčí trati, na který jsem kdy závodil. Hned druhej den poslední ilegál v Nejdku jsem si moc neužil, protože mě bolely nějaký šlachy za pravym kolenem, tak jsem to radši zabalil a jel domů odpočívat. Další víkend jsme s klukama z Witte Bike Teamu udělali náš první závod Krušnej seběh, Jirka s Olu udělaliv Plzni zase svuj závod Forestova šestka a nakonec jsem si ještě zabajkoval v okolí Děčína.

V LISTOPADU udělal Maaca enduro na Krkavci, kluci ze Sportful Centra zavřeli sezónu v Brdech, já si dal Moldavskej půlmaraton, kde jsem si v bahnu a kopcích zaběhl rychlejší čas než v placatejch asfaltovejch Varech a poslední závod sezóny Varskej kros.

I v PROSINCI na sebe sníh nechával pořád čekat, tak jsem se na těch pár číslech klouzal střídavě v keckách, na bajku, na silnicče i na lyžích, na Štědrej den si zaběhnul s klukama Witte vánoční běh a pak už před silvestrem konečně trochu navalilo a dalo se začít lyžovat.