Boboloppet 2019

Bobo_2019 - Copy

Boboloppet. 90 kiláků na běžkách po celejch Jizerkách. Každopádně výzva a výzvy já rád. Jednou za čas. Každej dlouhej podnik totiž bolí a na to já moc nemam hlavu. Takže tyhle dlouhý věci zvládnu tak dvě tři za rok. Je potřeba nechat si vždycky čas zapomenout, jak moc to bolí, když je člověk úplně vyždímanej, ale přesto musí / chce dál.

 

Boboloppet je taková trochu punková akce. Žádný značení, žádný občerstvení. Start kdy chceš v dvouhodinovym rozmezí. Tohle mě baví. S jídlem a pitím neni až takovej problém, do bidonu se toho vejde dost a kdyby byl člověk jó ruplej, zastaví se v nějaký boudě. Problém je s tim značením, když to v Jizerkách neznáš. Jel jsem Boboloppet před čtyřma rokama a tohle mě z dalších účastí odradilo. Furt jsem na někoho čekal nebo naopak musel jet s někym, na koho jsem neměl a párkrát jsem zabloudil. Letos jsem přišel na to, že do mejch hodinek se dá dohrát appka s mapou a že s tou to pujde.

 

Takže jsme přifrčeli do Jizerek letos dvěma autama s Jindrou, Ondrou, Michalem a Božou, přespali na sobotu na Hornim Maxově u Hrocha a ráno do Bedřichova. Klukům to ještě nějak trvá, tak vyrážim v 9 jen s Jindrou. Mam z toho trochu strach, protože Jindra je mistr přepálenejch startů a já naopak ten příslovečnej diesel, kterýmu trvá, než se trochu dostane do tempa.

 

Letos je ale Jindra překvapivě v klidu od začátku a jedeme si to, co potřebuju. Je teplo, mlha a odpoledne vyhrožujou deštěm. Lyže ale docela jedou, čekal jsem to na tomhle sněhu horší. Hned u první kontroly na pátym kiláku potkáváme bloudící dvojici. My jedeme pohodlně podle mejch hodinek, navíc Jindra jede asi počtvrtý, tak si už něco i pamatuje a orienťácký lampiony na kontrolách jsou pěkně viditelný přímo u cesty.

 

Přepícháme hráz přehrady, kde mam v těžkym hlubokym sněhu trochu strach o hůlky a pak už furt do kopce přes Kristiánov na Čihadla. Pícháme z kopce na Mariánskohorský boudy a pak nahoru na otočku na Bučině na další kontrolu. Docela často někoho předjíždíme, je to příjemný.

 

Trochu motanice lesem kolem Protržený přehrady, kde jsem byl kdysi na kole, ale teď v zimě jsem si jí ani nevšim. Před Smědavou začíná bejt nějak moc lidí, my odbočujem doprava na Knížecí a já jdu poprvý před Jindru a táhnu táhlou nekonečnou rovinu na Václavíkovu studánku. Ta mi moc nevoní a začínaj mě bolet kyčle a horní stehna z boku.

 

Podél silnice na Jizerku to nikdy moc nejede, je to tam ouzký a hrbolatý a vůbec divný. Blíží se čtyřicátej kilák a já si pamatuju, že až sem to tenkrát jelo samo a odsuď jsem začal pociťovat námahu. Letos už je to dřina teď a naopak Jindra si libuje, že letos asi na začátku pošetřil a já chápu, že odteď to pro mě bude boj.

 

Na Jizerce jako překvápko malý občerstvení v podobě hltu čaje a třetiny tatranky. Chytá se nás nějakej dlouhán a jedeme ve třech Promenádní, která se tak nějak vlní, on nám vždycky cukne po rovině, my ho docvaknem do brdku. Na jednom z brdků se ho Jindra chytá a já je pouštim, protože to 1-1 mě začíná fakt bolet a nerad bych objel druhou půlku s křečema.

 

Sněhuláka na Paličník si tak už musim odpracovat sám. Minule tu byly aspoň parádní výhledy, letos je to jenom dřina s pohledem zapíchnutym do sněhu, protože všude kolem je stejně mlha. Těšim se, že dolu se trochu svezu, ale zapomněl jsem, že zpátky se to kroutí přes další dva brdky.

 

No a pak už nejhorší krpál ze Smědavy. Na šedesátym kiláku potrápí, docela bych se napil a najed, ale nechci stavět v půlce kopce a trošku mě povzbuzuje, když občas někoho předjedu, tak jí rubu až na Knajpu, kde si dopřávám asi tři minuty na tyčku a pití v klidu.

 

Čeká mě asi osum kiláků z mírnýho kopce, což je skoro nejhorší. 1-1 bolí, tak často zalejzám do stopy a odpočívám, když to aspoň trochu jede. Stoupání na Olivetskou tak paradoxně vítám, do kopce to nebolí a dolu z prudšího kopce si odpočinu.

 

Pak u přehrady je to už taková motanice posledních deset nahoru dolu. Jsem už dost vymletej a každý předjíždění strašně bolí. Většina lidí ráda uhne a na vteřinu si odpočine, ale jedna holka jede furt stejně a já už nemam sílu zrychlit, takže si vlezu moc blízko před ní a jdeme k zemi. Pak se omlouváme jeden druhýmu.

 

No a pak už cíl. Ta euforie. Znáte to, jaký to je v cíli dlouhýho závodu, kde člověk musí překonat pár krizí. Tohle je za odměnu. Ta první půlka, kdy to jede skoro samo a pak ten cíl, kdy to má člověk za sebou. Druhá půlka závodu je čistej boj.

 

Letos teda za šest hodin rovnejch, což mě hodilo na 48. místo ze 182 statečných. Zlepšení asi o čtvrt hoďky, ale tenkrát jsem neznal trať a trochu bloudil, takže tempo vychází úplně stejný. Jen mi přijde, že letos to nějak víc bolelo. Michal mi nandal dvacet minut, Jindra čtvrt hoďky a já půl hoďky Ondrovi.

Bobo_2019

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s