Po stopách Oetziho

dscn9668 - copy

Nestává se často, aby táta od rodiny moh na tři dny vypadnout někam do tramtárie, ale jeden prodlouženej zářijovej víkend si pro sebe střežim jako oko v hlavě. Stalo se totiž už tradicí, že jednou za rok jedeme s klukama s kolama do Alp a vždycky to je naprostá pecka.

 

Název letošního výpadu zní „po stopách Oetziho“. Chceme se totiž podívat do okolí Soldenu a na kopec, kde našli Oetziho, což je takovej umrzlej pět tisíc let starej pračlovíček. Letos jsme se tak měli dostat hned několikrát k hranici 3000 metrů, což jsme ještě nikdy nebyli.

 

Lety ověřená sestava Burák-Ondra-Pery si letos nic nezlomila a tak jsme mohli vyrazit. Já si teda tejden před odjezdem pořídil výron kotníku, ale řek jsem si, že na běhání to neni, ale po zatejpování to musí jízdu na kole vydržet. Takže klasicky v pátek asi ve tři ráno vyrážíme z Varů a kolem desátý přistáváme kousíček za Soldenem. Díky mýmu ustavičnýmu pičování se letos doba servisování kol a přebalování baťůžků na místě rekordně zkrátila a my mohli vyrazit vstříc prvnímu brdku.

 

Prvních 600 vejškovejch vyhoupneme po silnici křižující lanovky. Koupeme se v potu, tak nám Burák chce ulevit a dál to bereme místo po silnici po sjezdovce. Prej taková modrá propojovačka, která dolu na lyžích ani pořádně nejede. Svému vůdci bezmezně důvěřujeme, tak neremcáme, sázíme tam ty nejlehčí převody a pomalu se sápeme nahoru modrou sjezdovkou.

dscn9621

Ta se začíná zvedat a zvedat, až se nedá jet a my slejzáme a tlačíme. Burák si sype popel na hlavu, že tohle si napamatuje, nadává si a dokonce se nám omlouvá. Nechápavě po sobě s Ondrou koukáme, tohle neznáme. Většinou nás zatáhne do daleko horších sraček a místo nějaký omluvy se nám většinou ještě posmívá.

 

Konečně se vydrápeme k Rettenbach ledovci a na vrchní stanici lanovky dáváme za odměnu dlabanec. Po obědě zapínáme blikačky a šlapeme tunelem na druhou stranu kopce. Von je ten neřád taky do kopce! Ale na druhý straně už nás čeká odměna v podobě nekonečnýho flow trailíku dolu do Ventu.

dscn9633

dscn9668

Aspoň podle průvodce. Za ty dvě a půl hodiny, než jsme se střídavě v sedle, pěšky opřený o řídítka a s kolama na zádech probili dolu, jsme stihli dát autorovi průvodce spoustu nelichotivejch přezdívek. Ale zas, abych byl spravedlivej, tam kde to jelo, to bylo parádní a ty výhledy, když se rozfoukal mrak, byly nádherný.

dscn9635

dscn9677

dscn9654

Ve Ventu zbytečně neotálíme a začínáme zase stoupat druhej a poslední dnešní kopec. Prvních 600 vejškovejch na Martin-Busch-Hutte je relativně pohoda po široký jetelný cestě.

dscn9679

Kousek před chatou trochu nerozumně nevěnuju pozornost ceduli, že odsuď dál už neni telefonní signál a šlapu dál. Nahoře na chatě je Ondra strašlivě zklamanej, že tady ještě nespíme a dlouho nám to nevěří. Dáváme teda aspoň vevnitř sváču a pokračujem o dalších 500 metrů vejš.

dscn9686

Tady už nepočítáme s tim, že by se dalo jet, ale překvapivě to ještě docela dlouho jde. Konec už je klasický tahání kol v ruce nebo na zádech do kopce po obrovskejch šutrech v přícházející tmě. Konečně vpadneme do Similaunhutte ve třech tisících.

dscn9688

dscn9690

Večeře, sprcha, piva. Při našem dotazu kam s kolama, se chatár chvilku škrábe za uchem a pak řekne, opřete je vzádu o chatu. Moc lidí na kole sem asi nejezdí. Ještě, než zalehneme, dodávaj nám místní odvahu do zítřejšího dne. „Jo, na druhou stranu je to pěknej sjezdík. Prvních 500 vejškovejch snesete v ruce a pak už se to dá jet.“

 

V sobotu ráno dochází k menší roztržce, kdy Burák je posedlej myšlenkou jít se podívat na místo nálezu Oetziho, ale mě se s bolavym kotníkem nechce hopsat dvě hodiny v tretrách po kamení. Ondra se nakonec dává na jeho stranu, tak je nechávám jít, beru mapu a jedu dolu napřed.

dscn9705

Prvních pět set vejškovejch se skutečně jet nedá, ale pak už je to nádhernej sjezdík k Lago di Vernago. Napřed hodně šutrů, pak trochu míň a dole už jen louka rozrytá od krav, vody a sněhu.

dscn9713

Dole vymejšlim, co s těma dvěma hodinama, než dorazej kluci. Koukám do mapy a šplhám zas kousek nahoru na Raffeinhof a pak to beru vrstevnicovym singlíkem na Finailhof. Času furt dost, tak sjíždim k přehradě a že jí objedu dokola. Severní strana je docela pěkně jetelná, ale jižní je plná uklouzanejch kořenů a často musim zase brát kolo do ruky.

dscn9721

Pak už dorážej kluci a sjíždíme dál údolnim lesnim singlíkem do Madonna di Senales a dál do Karthausu, kde dáváme oběd.

dscn9725

dscn9732

Po obědě nás čeká vlastně jedinej dnešní kopec z 1200 do 2900. Začínáme po silnici a cedule stoupání 20 procent nás napřed trochu vyděsí, ale pak to vlastně docela jde.

dscn9733

dscn9738

V Jaggerrast končí silnice, je tu parkoviště a hospoda a strašně lidí, tak radši rychle po šotolině dál.

dscn9740

Sváču dáváme až na Eishofu, poslední chatě v údolí, kam dojede většina lidí na kole a tady to otočí. My ale po pauze pokračujeme vojenskym chodníčkem dál až do průsmyku Eisjochl, kterej se dá překvapivě skoro celej zdolat v sedle bez nějakýho velkýho tlačení.

dscn9746

dscn9747

Když se přehoupneme přes kopec a zahlídneme shluk budek přilepenejch na skále, který dočasně nahrazujou Stettiner Hutte, kterou tu předloni smetla lavina, je naše radost veliká. Následuje jako vždycky nezřízená žranice spláchnutá pár pivkama a vrcholovym šnapsem.

dscn9749

dscn9751

V neděli ráno natěšeně sledujeme kamennej chodník mizející v údolí o dva kiláky níž. Trochu strach máme jenom z ostrejch kolmejch odvodňováků, o ty by se dalo prorazit, když si člověk nedá bacha. Prorážim hned o první.

dscn9759

dscn9765

Takže vyměnit duši a pak už opatrně pořádnym bunnyhopem přes každej ze stovky odvodňováků, i když kotník začíná docela protestovat.

dscn9771

Pak už odpočinkovou šotolinou dál dolu do Pfelders, kde dáváme kafe a čaj a já zjišťuju, že jsem o kus vejš nechal bidon při doplňování vody z potoka. Kousek po silnici a pak ouzkou silničkou se klikatíme až dolu do Moosu. A tady končí sranda. Z rovnýho tisíce se musíme dostat do dvou a půl.

 

Začínáme podél potoka, kde se parta důchodců podivuje, že máme normální kola, prej tam v horách už všichni jezděj na elektrokolech. Dál už po asfaltu, sluníčko peče a my už toho třetí den máme docela dost, tak v Rabensteinu padneme na lavičku a dojídáme zásoby salámu.

dscn9800

Chvíli potom opuštíme silnici a dáváme se doleva šotolinou, když tu se před náma otevře les a obejví se zlatej hřeb dnešní etapy. Nekonečná stěna protkaná serpentýnama mizícíma v mracích. Slavná silnice na Timmelsjoch. Ještě kus tlačíme pastvinama nahoru a pak už si jen odpracovat ten nekonečnej asfalt.

dscn9803

Bohužel tudy kromě nás jedou asi všechny sporťáky a silniční motorky světa, tak je to trochu otravný. Ale radost na kopci a oplácávání se a focení a hulákání je zase jako vždycky mocný.

dscn9805

Strašně tu fouká, tak se schováváme do hospody a po polívce se pouštíme nádhernym sedmikilometrovym singlíkem dolu do Zwieselsteinu a to už je k autu co by kamenem.

dscn9807

Za fotky děkuju Ondrovi, kterej se jako vždy obětoval a jel celej vejlet několik desítek metrů z náma (hlavně do kopců) jen proto, aby nám moh dělat krásný vobrázky.

mapa

1 thought on “Po stopách Oetziho

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s