Šumavskej ŠUTR 2016

nahled04_sutr_sumava_16_02

Furt si stojim za svym, že náš Krušnej seběh a šumavskej ŠUTR jsou dvě nejhezčí trasy, na kterejch jsem kdy závodil. Zatimco u nás se běží jenom šestnáct kiláků, na Šumavě je to 21, 42 nebo 63. Záleží, kolik koleček si chceš naložit. Předloni jsem běhal, tak jsem si naložil dvě, loni jsem po výronu kotníku neběhal, tak mi stačilo jedno. Letos mam naběháno zase hovno, ale bez nějakýho zranění a aspoň jezdim na kole, tak jsem si řek, že zkusim zase dvě.

 

Předzávodnímu rozpoložení moc nepřidalo to, že Tonda byl od pěti ráno vzhůru a my tim pádem taky. Snídaně byla až od osmi, takže jsme za ty tři hodiny kromě vymejšlení, co všechno udělat proto, aby Tonda nebrečel, stihli i pořádně vyhladovět. Teda já s Vlaďkou, Tonda má svojí baštu v pěknym balení furt po ruce.

sutr_sumava_16_01

S žaludkem na vodě a rozřesenýma nohama, jsem se teda v deset postavil s ostatníma na start, že to nějak odklušu, když už jsem tady. Michal nám to odmával a vyrazili jsme přes louku a zapluli do lesa plnýho kořenů a kulatinovejch lávek. Startuju zvolna jako dycky, ale k mýmu překvapení se přede mě nikdo nežene, kromě jednoho klučiny. No, jen utíkej, uvidíme, co předvedeš v kopcích. Nebudu vás dál napínat, klučinu jsem znova viděl až za šest hodin na bedně.

sutr_sumava_16_02

Já si teda za jeho zády dál běžim to svý, kličkuju borůvčím, skáču přes potůčky a popadaný stromy, pouštim to po šotolině z kopce, probíhám travnatou pěšinou, zas to pouštim po šotolině, abych singlíkem spadnul k potoku, kde přichází nejtechničtější část. Tenhle tanec mezi kamením, kořenama a smrkovejma větvičkama mě vždycky překvapí a baví zároveň.

 

Po sedmi kilometrech mě to vyplivlo z lesa na louku a už to hrnu po asfaltu do prvního brdku, pěšinou dolu a zas pokračujem v tý samý parádě podél potoka, když najednou ostrá pravá a první větší kopec. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, tak mam trochu problém s motivací, ale nějak to vyběhnu a nahoře na rovině dávám první gel. Žaludek nějak protestuje, tak o kus dál zkoušim ještě energetickou tabletku a ta už se mu líbí víc.

 

Chvilku se nic moc neděje na širších cestách, na občerstvovačce jen pozdravim, letos poprvý si nesu všechno na zádech, pak se otevřou výhledy do krajiny a na dlouhý louce se to snažim trošku rozeběhnout a na chvilku se usadit v nějakym pravidelnym tempu. Na čtrnáctym kiláku zas zahejbám ostře doleva do borůvčí a cupitám si to na další kopec. Nahoře na palouku sluníčko svítí a mě nohy ještě nebolí, tak pouštim brzdu a pelášim dolu. Chvilku rovinka a pak nejzábavnější seběh. Tancuju mezi kamením, na chvilku kouknu na fotografku, která se zjevila kus přede mnou a už jsem mimo cestu a vrážim si do ruky a zad nějakou větev.

 

Tak zas radši budem dávat pozor. Na asfaltu doprava a do kopce, ke konci už se to zvedá pěkně, ale zatim ještě běžim. Na další louce zdravim Blanku s Renčou, chci si postěžovat, jak se mi běží na hovno, ale zjišťuju, že se mi to vlastně docela příjemně rozeběhlo a že mě tenhle osamocenej vejlet docela baví.

 

Teď už jenom vycupitat poslední kopec podél sjezdovek na Churáňov a první kolo mam za sebou. Dávám rychlej půlbanán a půl kelímku jonťáku a mažu dál, protože jsem za sebou občas zahlíd nějaký oranžový triko.

sutr_sumava_16_03

V lese už ho zas vidim padesát metrů za sebou a dole u potoka už je u mě. Čau, říkám vlasatý hlavě, která poskakuje nad oranžovym trikem. Čau, říká mi hlava. A dál už toho moc neříkáme. Snažim se, aby mi neutek a v technický pasáži podél potoka, která si myslim, že mi docela sedí, ho nepouštim před sebe. Začínáme předbíhat pomalejší borce ze tříkolový trati, který startovali hodinu před náma. „Jsme mysleli, že tu budete dřív.“ „Jo, já taky“, říkám a týpek dodává „když jdeš čtyřikrát za kolo chcát, tak to nejde tak rychle“. Aha, tak proto mě nedoběh dřív. V cíli jsem zjistil, že se jmenuje Honza, tak mu odteď budu říkat Honza.

 

Na louce jde vedle mě, tak se rozhodnu zkusit ho v asfaltovym kopečku a získat nějaký metry. Získal jsem tak dva a ty byly dole zase pryč. Další kamenitej seběh už zas bok po boku a v dalšim dlouhym kopci už mu ani neutíkám. No, když mu neuteču do kopce, tak už mu asi neuteču nikde.

 

Čekám, že na rovině na široký cestě mi zmizí, ale běžíme dál vedle sebe. Aha, očividně toho už má taky plný brejle. Na občerstvovačce získávám pár metrů, když nestavim, ale ty Honza za chvilku zas rychle stahuje. Něco po třicátym kiláku mě krize sejmula naplno a na rovině podél chalup a dlouhý louce mi Honza ukazuje rychle se vzdalující záda a já se začínám spíš než na boj o druhej flek soustředit na udržení třetího a hlavně boj sám se sebou.

 

Jenže Honza mi dává čtyřiatřicátym poslední šanci, když zase staví na chcaní a do kopce v borůvčí tak vybíháme spolu. Já před nim, on mě v patách. Nemá sílu mě předběhnout, ale ani mi nechce nechat metr náskoku. V prudší pasáži přejdu do chůze, on přejde taky. Rozeběhnu se, rozeběhne se i on. Jako muj stín.

 

Naštěstí i muj stín stejně jako mě začínaj asi pořádně bolet nohy, takže následující seběh už ani jeden nepouštíme a opatrně cupitáme dolu. Když se sehnu u potůčku, abych si nabral vodu do kšiltovky i on se zastavuje a snaží se do dlaní nabrat trochu vodu. Jsme na tom oba stejně. Stejně blbě. Aspoň nějaká dobrá zpráva.

 

To jsem si teda aspoň myslel. Kolem Blanky s Renčou ještě proběhneme spolu, ale v následujícim seběhu už mi zas mizí. Teď už to vypadá, že definitivně, protože ani v asfaltovym výběhu už ho nedokážu dohnat a na louce už ho nevidim.

 

Už podruhý teda smířenej s třetim místem vyťapávám začátek závěrečnýho kopce po louce a přecházim do chůze, když se cesta láme nahoru podél sjezdovky. Jaký je moje překvapení, když nahoře v lese vidim oranžový triko, jak si kráčí nedaleko přede mnou.

 

Rychlou chůzí s rukama na stehnech jsem za chvilku u Honzy a jenom na něj mrknu a čekám, jak se lekne a rozběhne. „Máš přednost“ říká mi odevzdaně. Najednou je mi skoro líto, že se o to nepoperem do posledních metrů, „ale né, poď poď“ ještě ho zkoušim, ale nereaguje, když projdu kolem. Mírnější konec zas rozbíhám, kdyby si to náhodou ještě rozmyslel, ale nerozmyslel a já šťastnej a totálně zničenej padám v cíli na zem.

sutr_sumava_16_04

Bolelo to dneska hodně. Žiletky ve svalech na nohou, který člověk zažije jenom při maratonu, zas dneska řezaly a krom toho tělo bylo do kopců jak z olova a i nějakej ten puchejř pálil. Brouk v hlavě hlodá a asi si to s tim maratonem za měsíc na Radeči rozmyslim a dám jenom půlku. V druhym kole jsem dneska zpomalil skoro o čtvrt hodiny a za svym předloňskym časem zaostal o jedenáct minut. Naštěstí dneska běželi mizerně i ostatní nebo jenom ty rychlý zůstali doma. Teda kromě prvního, kterej mi dal půl hodiny.

sutr_sumava_16_05

Fotky jsou od Michala a od Digiho. Díky.

Reklamy

2 thoughts on “Šumavskej ŠUTR 2016

    • Koukám do výsledků, že je o tři roky starší než já, to neni takovej rozdíl. Ale je pravda, že muj první letmej pohled přes rameno byl „ty vole dobíhá mě nějakej dědek“. Asi každej kilák nějakej ten rok přidá. Na bedně s vyfénovanou hřívou už byl zase fešák.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s