Stoneman

Stoneman Miriquidi je takový kolečko u nás v Krušnejch. 160 kiláků, čtyři a půl tisíce vejškovejch, přes devět kopců. Můžeš si to objet, kdy chceš a, když nejseš škudlivej Čech, koupíš si startovní balíček za 40 éček a, když to dáš za den, dostaneš zlatej šutr, za dva dny stříbrnej a za tři dny bronzovej. My chtěli ten zlatej, tak jsme se dohodli s Ondrou a partou jeho kamarádů a potkali se v sobotu ráno na Božáku, což se později ukázalo jako chyba, ale o tom až časem.

 

Já přijel ráno, počkal, až se z chalupy vypotácí šest kousků v různejch fázích střízlivění a mohli jsme vyrazit na první kopec – Fichtelberg. Tam jsme jak nic a valíme dolu, chvilku pěknym sjezdíkem a pak už jenom po šotolině a hned pod kopcem se hrneme do první knajpy, že prej snídaně a kafíčko. Jsou tu totiž takový střelci jako třeba Lukáš, nedávnej účastník 1000 mil na tandemu, kterej si na stošedesátikilometrovej švih nevzal ani tyčku.

Jenže maj zavřeno, tak mu dávám něco ze svýho a valíme dál.  Na druhym kopci – Barensteinu – hospodu nemaj, jenom sochu medvěda a na třetim – Pohlbergu – hospodu maj, ale taky zavřenou. Já jsem v klidu, dávám chleba ze svejch zásob, ostatní aspoň doplňujou bidony a frčíme na čtvrtej kopec Scheibenberg.

Tady konečně zas nějakej terén a po pětapadesáti kilometrech i první otevřená hospoda. Tak dáváme něco mezi snídaní a obědem. A svištíme po asfaltu dolu. Vůbec je tady toho asfaltu nějak moc a nemůžu se zbavit dojmu, že celý kolečko je uměle nahoněný hlavně, aby to bylo co nejdelší a přes co nejvíc kopců. Prostě, aby to byly pěkný čísla ale opravdovej biking veškerej žádnej.

Stoupáme na horní nádrž přečerpávačky Markersbach, kam to ještě docela jde, ale hned další stoupání otevřenou polní cestou poprvý ukazuje, že to dneska nebude úplně zadarmo. Rtuť teploměru už dávno prolítla kolem třicítky a ani tam nezpomalila a my se začínáme smažit. Na kopci čekáme ve stínu na ostatní a já do sebe sázim skoro celý balení hroznovýho cukru.

Stoupání na Halbemaile už je naštěstí zase ve stínu, ale ani tak si traily na Rabenbergu po devadesáti kilometrech v nohách už úplně neužíváme. Zato si užíváme obří porci těstovin a sprchu. Blacky se Šárkou zkušeně míchaj novej ionťák, já už budu muset dál jenom na vodu, což mi dochází, že v tomhle vedru nebude úplně to pravý vořechový, tak aspoň lemtám nějakou colu.

Ondra má dost, opouští naší skupinku a valí nejkratší cestou zpátky na Božák. V dalšim stoupání na Auersberg už se naše skupinka hodně trhá. Blacky se Šárkou svym strojovym tempem šlapou vepředu, za nima visim já s Pavlem a ostatní už nevidíme ani, když docela dlouho čekáme na kopci.

Rozhodujem se, že dýl čekat nebudem, protože nás začíná docela tlačit čas a valíme zpátky do Čech do Potůček a nahoru na Blaťák. Teda valí Blacky se Šárkou, Pavla už jsme někde ztratili a já už taky moc nevalim. Pot ze mě leje proudem, nahoře sebou švihnu na lavičku a, když přejde záchvat kašle, posílám ty dva dál a rozhoduju se to po stotřiceti zabalit a odcupitat po asfaltu na Božák.

 

Předposlední Plešivec bych asi ještě dal, ale nechat si nejdelší stoupání na Klínovec na konec se neukázalo jako nejlepší nápad. Tělo už to vzdalo a já navíc slíbil, že pojedu ještě večer do Plzně, takže už neni ani motivace s tim nějak bojovat do noci bez světla. Navíc mě ta trasa nějak zvlášť nenadchla, jak už jsem psal, člověk se podívá na pár míst, kde předtim nebyl, ale s mountain bikingem tohle podle mě nemá nic společnýho. Zkusil jsem to, vim, že kdyby nebylo skoro čtyřicet stupňů a vzal bych si do baťůžku pár pytlíků ionťáku, tak se to dá, ale nějak mě nic neláká se vrátit a zkusit to znova a Stonemana po tomhle pokusu pouštim z hlavy.

 

Jo a kromě mě a Ondry to nakonec dali všichni. Ty dvě hovada z Prahy jsem konečně přestal brzdit a mohli začít jet a kluci to doťapali někdy po půlnoci.