Italský deja vu po deseti letech

nahled17-dscn8099

V létě 2005 mě kluci z varskýho AM Bajku vzali poprvý do Alp. Po večerech jsme okupovali lesní turistický odpočívadlo a spali jsme na louce mezi krávama kousek od Cortiny a poslední noc už jsme dělali takovej bordel, že na nás přijeli carabinieri a my museli do kempu. Ale hlavně jsme celý dny brázdili okolní kopce a já se do těch hor kamení, nekonečnejch výhledů a průzračnejch potoků, ze kterejch se dá pít, zamiloval tak, že jsem si slíbil, že od tý doby budu jezdit do hor aspoň jednou za rok.

Od tý doby už jsem jezdil, chodil i běhal po Alpách rakouskejch, švýcarskejch, francouzskejch i slovinskejch a letos jsem se po deseti letech s Burákem a Ondrou vrátil na místo činu. Začalo to hned z vesela, když naše dodávka přistála v pátek v devět dopoledne v San Vigilu a Burák ukázal na Mt. Picollo o 500 metrů vejš a zahlásil „začneme tim, že se vyhoupneme támhle na ten brdek“. My jsme s Ondrou pochopili, že to nebude sranda, sundali ze sebe všechny přebytečný vrstvy, zakousli se do představců a začali stoupat podél sjezdovek.

DSCN8002

Na kopci první kafíčko, pak chvilku traverz a pak další výživný stoupání a já už na patnáctym kiláku vyžírám svoje zásoby hroznovýho cukru.

DSCN8022

DSCN8027

Za odměnu se vezeme chvilku z kopce, ale pak už zase stoupáme na krásnej výhled a ještě hezčí hravej singlík na Heiliges Kreuz.

DSCN8038

DSCN8042

Dolu do San Cassiana, kde Burák beze slova sundavá dres a helmu a bere jenom krátkou moiru a nám už je jasný, že to bude zase bolet. Stoupáme teda zas podél sjezdovek na Pralongii, nahoře chvilku válenda na louce, vyžírání sladkostí a poslední sjezd do Arabby.

DSCN8044

Voláme na chatu Ugovi, že přijedeme později a jdem si odmakat nekonečný asfaltový serpentýny na Passo Pordoi, kde už dochází i Burákovi, kterej nám do tý doby statečně ukazoval záda. Říká, že ho asi nějak sejmulo to noční řízení. „Se ti ani nedivim“, říká Ondra, „mě taky a to jsem neřídil“.  Naštěstí u nás v kopci staví auto dvou Poláků, chvilku kecáme, chlap s ženskou maj v autě složený silničky a po chvilce nám začínaj míchat ionťák, rozdávat energetický tablety a další dobroty.

DSCN8047

Na Passo dorážíme už skoro za tmy a to nám ještě zbejvá vytláčnout kola bahnem o kousek vejš a singlíkem lemovanym zbytkama čerstvýho sněhu dotraverzovat na Rifugio Viel Del Pan.

DSCN8059

Tma padla asi dvě minuty po tom, co jsme oklepali bahno z treter a vpadli do knajpy, kde seděli asi dva bajkeři, jeden párek turistů, o pult se opíral italskej pořízek v zástěře a v rohu seděla stará kuchařka.

DSCN8069

Sprcha, ošetření opruzenin, špagety, pivo a spát a ráno už nás budí pohled na sluncem zalitou zasněženou Marmoladu.

DSCN8074

Snídaně, zařídit se podle Burákova hesla „bez druhýho kakáče, nezapínej přeskáče“, namazat řetěz a rychle projet Viel del pan – singlík zaříznutej do boku kopce, než se proti nám začnou hrnout běžci nějakýho horskýho maratonu.

DSCN8084

DSCN8090

Potkáváme akorát první dva, než dorážíme na Rifugio Padon. Druhej má smrt ve vočích, natahuje k nám ruku a prosí „aqua aqua“, ale nezpomaluje a než stíháme zareagovat mizí nám za zatáčkou. Tipujeme si, že tenhle dneska bednu asi neudrží.

DSCN8099

To my dáváme na rifugiu zas v klidu kafíčko a pokračujeme trailem dál. Jenže trail pomalu mizí, až zmizí úplně a my se prodíráme loukou a konečně dole nacházíme cestu, aby se nám za chvilku zas úplně ztratila.

DSCN8101

DSCN8103

Možná dvě hodiny traverzujeme s kolem v ruce zbytkama pěšiny, ale odměnou nám je krásnej sjezd lesem k chalupě, kde nám chlapík vysvětluje, že cestu nedávno zasypala lavina a od tý doby se neudržuje. Burák mu prej moc nerozuměl, ale, když mu řekl, odkuď jsme přijeli, nejčastěji prej opakoval slovo bruto.

DSCN8108

Přesun do Alleghe, kde dáváme lasagne a pak dvouhodinový stoupání na Col Dei Baldi. Přehoupnem se přes kopec, sjíždíme do Pesculu a dnešní den končí podobně jako včera – nekonečnym stoupáním po asfaltu a pak tlačenkou po šotolině na Rifugio Averau. Když už toho máme všichni plný brejle a pomalu padá tma, Ondra zahlásí „ja už jí vidím“. Otočíme hlavy vzhůru s nadějí, že to máme za pár a vidíme jak se nahoře daleko v mlze a tmě krčí malý světýlko. Adoprdele.

DSCN8123

Dneska teda už dorážíme regulerně za tmy, ale co se potom odehrává na chatě, to je odměna za dnešní dřinu. Burák nás připravoval, že tahle chata nebude takovej luxus jako včera, že bude jedna cimra pro všechny, společná večeře, sprcha na žeton… Usazujem se v nacpaný jídelně a za chvilku je u nás klučina a prej co si dáme jako předkrm: polívku se špekovejma knedlíkama, špagety, taliatele… Když to zbodnem, co prej bude k hlavnímu chodu: kachna, jehněčí… Když už jsem narvanej jak taška je u nás potřetí, co prej jako dezert: zmrzlinu, štrůdl…

DSCN8128

Záchod s bidetem oceňuje hlavně Ondra, kterýmu lasagne asi neudělaly úplně dobře, ale co ráno oceňujeme všichni, je další krásný svítání na horách.

DSCN8129

Slupnem snídani, nakoupíme nějaký suvenýry a sjíždíme o pár metrů vedle k Cinque Torri. Burák říká, že si to všichni fotí, tak si to fotíme taky, pak kluci prolejzaj nějaký zákopy, ale já tu nejsem kvůli válce, jsem tu kvůli horám, tak na ně čekám a kochám se.

DSCN8139

Sjíždíme dolu nádhernym sjezdem – napřed kamení, pak kořeny v lese a nakonec trailík podél potoka – všechno to tam bylo.

DSCN8146

Pak po silnici do Cortiny mezi navoněný lázeňáky v buřtíkatejch bundách. Když se Burák jde převlíknout ke kostelu a vytahuje svoje tři dny jetý kdysi bílý triko, začínaj se kolem rojit carabinieri a něco si povídaj do vysílaček, tak radši rychle mizíme a valíme ji kus po šotolině po bejvalý železniční trati několika tunelama a pak, jak už jsme si za ty tři dny zvykli, zase do strašnýho kopce.

DSCN8157

Střídavě jedeme a tlačíme na Forc Lerosa, nahoře chvilku kochačka v sedle, ale začíná bejt nějaká kosa, tak slupnout čokoládu a dalšim parádnim sjezdíkem do Malga Ra Stua a hurá na poslední vejšlap na Rifugio Senes. Vpadneme s Burákem dovnitř a dáváme polívku a špagety a nakonec to dvě minuty před zavíračkou kuchyně stíhá i Ondra.

DSCN8166

Už jsme všichni docela kožený, takže technickej sjezd si už úplně neužíváme, ale za chvilku naštěstí následuje nenáročnej hravej singlík a to nás baví. Sešoupat betonový serpentýny kolem skalní stěny a pak už posledních patnáct kiláků pomaličku se svažujícím singlem pod Smrkem k autu.

Naskákat nahatý do řeky vedle dětskýho hřiště, smejt ze sebe bílej dolomitskej prach, nalodit do auta a za zvuků echtí Vojny na Itálii začínajícím deštěm domů.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s