Vršič

nahled40-obraz0405

No. Tak aby to nebylo jenom samý závodění, tak dneska třeba o tom, jak jsem si začátkem srpna vyšplhal na silničce na svůj první alpskej průsmyk.

Letošní dovolená byla netradičně jenom válecí a odpočívací. Chorvatsko. Pár dní cachtání v tý velký slaný louži. Ale když už v cestě stojí Alpy, byl by hřích je jenom profrčet tunelama. Takže jsme se cestou zastavili ve Slovinsku.

 

Dorazili jsme do kempu na Bohinjskym jezeře s Andy ve čtvrtek večer, Náva, Karyk, Ester a Špáca už tu jsou od rána a stihli si střihnout jeden vejlet po kopcích. V pátek ráno se rozdělujem, všichni jdou na krátkej půldenní vejlet a já vytahuju silnici a jdu se svízt. Sraz večer v Chorvatsku.

 

Silnici na Vršič jsem si vyhlíd už loni, kdy jsem tam cestou k Soči na dvojku trápil Focuse. 760 vejškovejch metrů na deseti kilometrech, 24 serpentin, každá označená číslem a nadmořskou vejškou, navíc dlážděná jak na francouzský klasice. Vrchol 1611 metrů nad mořem. Ale tuhle srandu nemam hned za stanem, je třeba tam taky ještě dojet.

 

Takže kapsy narvaný tyčinkama i chlebem, dneska to bude dlouhý, a jdu na to. Na rozkoukání silnice podél jezera, ale hned na konci vohejbám pryč z hlavní plný aut turistů a mizim v místních vesničkách. Prázdná hladká silnička se klikatí údolím, sluníčko svítí, ale nepálí, kolem alpský kopce, chce se mi smát.

 

Za Jerekou se silnička schovává do lesa a začíná se v serpentinách klikatit nahoru. Jo, mělo mi dojít, když se něco jmenuje Gorjuše, bude to asi nahoře. Za Gorjuší furt nahoru až k odbočce na lyžařský středisko Rudno Polje. Když jsem plánoval cestu, koukal jsem do mapy, že to bude přes kopec, ale nečekal jsem, že takovej. Doma pak koukám, že jsem si už cestou přejel 1240 metrů kopec. Takovej malej Klínovec.

 

Ale to je mi ještě fajn, kochám se vesničkama i samotnejma staveníma rozesetejma podél silnice a když na kopci slyšim v lese známý cinkání zvonců a za chvilku už pochodujou přes silnici krávy, vim, že jsem po roce zase v Alpách.

 

Užívám si sjezd do Krnice a odbočuju doleva podél říčky Radovna, ale silnice se po čtyřech kilometrech najednou mění v šotolinu. Co se dá dělat, budu muset zpátky a kus civilizací. Sjíždim až do hlavního údolí Save Dolinky a proplejtám se skrz města silnicí, která víceméně kopíruje dálnici. Když dálnice mizí doprava v tunelu směr Rakousko, konečně zas mizim z hlavní a pokračuju cyklostezkou dál údolím. Projíždim Kranjskou Gorou a když mam v nohách necelejch 90 jsem konečně pod tim svym kopcem a začínám stoupat.

 

Zezačátku neni stoupání prudký a mezi číslovanejma  zatáčkama jsou dlouhý úseky a spousta menších zatáček, který si nezasloužily svojí ceduli s číslem. Jedu si tempo vsedě, v zatáčkách si stoupnu a svižně si je vyjedu. Je to sranda tyhlety alpský kopce. Jenže vono začíná pomalu přituhovat. Kopec je čim dál prudší, zatáčka střídá zatáčku a ty dlažební kostky mě začínaj pomalu srát, protože to na nich děsně drncá. A když vyjedu z lesa, sluníčko do mě neuvěřitelně pere, je minimálně pětatřicet ve stínu. Když se začnou kolem otvírat stěny alpskejch velikánů a podél silnice cinkaj pasoucí se ovce, přicházej pasáže, kdy se nestydim hodit tam nejlehčí převod. A to mam vzádu horskou kazetu.

 

Nepamatuju si, kolik má bejt těch číslovanejch zatáček, takže nevim, za jak dlouho to budu mít za sebou, ale rychle naskakující nadmořská vejška značí jednak, že kopec je fakt prudkej, ale taky že vrchol už nebude daleko. Najednou se začíná silnice narovnávat, po krajích se množej zaparkovaný auta a autobusy a naproti začíná maličko foukat. Mam to za sebou.

 

To vedro mě hrozně sejmulo, klepu se jak osika a hledám, kam si sednu. Kupuju ve stánku kolu, dlabu tyčinku a pak i chleba, sedim asi půl hodiny a jenom se kochám. Na druhou stranu se mi otevírá pohled do údolí Soči, po stranách začínaj nástupy na okolní kopce. Je fajn bejt zase na horách.

 

Jo, ale je čas sfrčet to zpátky dolu, takže kupuju ještě samolepku jako památku na tenhle kopec, kterej se ze začátku nezdál, ale pak mi ukázal, kdo že je tady pánem, další kolu a vodu do prázdnejch bidonů a jdu si užít zaslouženej sjezd.

 

Škoda, že nemůžu pokračovat na druhou stranu, tam nejsou zatáčky dlážděný, ve sjezdu jsou ty kostky maličko votravný. Ale i tak si to užívám a závodim s autama. Dole se opláchnu v řece, protože vedro začíná bejt nesnesitelný a vymejšlim kudy domů. Až do Javorniku je to jasný, jinudy než údolím to nejde. Ale co pak? Znovu přes kopec na to už asi nemam.

 

Přestává mi z toho vedra bejt úplně dobře, nic nejim, jenom se snažim furt pít a hrnu to pětadvacet kiláků po cyklostezce a pak dalších patnáct údolím plnym aut. Už mě to dvakrát nebaví. Na benzíně kupuju další vodu a odbočuju na Bled. Kolem jezera trošku zpestření, ale na nějakou kochačku už neni úplně nálada, úžeh jak vyšitej a furt nějakejch pětadvacet kiláků domů.

 

I tahle hlavní cesta k Bohinjskýmu jezeru se krásně klikatí údolím a spoustou vesniček, ale já už myslim, jenom na to, až zastavim v kempu a vrhnu se do jezera a potopim tam hlavu, která mi snad vaří. Je to nekonečný, těch vesniček tu včera, když jsme jeli autem, určitě tolik nebylo.

 

Ale pak na mě konečně vykukuje jezero. Kemp je sice až na konci, ale ty čtyři kiláky podél vody už nějak dotočim. U auta ze sebe bez velkýho přemejšlení strhávám hadry, beru plavky a vrhám se do jezera. Konečně. Po 180ti kilometrech a 2400 vejškovejch metrech.

Obraz0403 Obraz0404 Obraz0405 Obraz0407Vrsic-serpentyny

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s