Ostrovská stovka – první silniční závod

nahled41-ostrov-100-2013-03

Zapomeňte na kecy drsnejch bajkerů, že silnice je pro slečinky. Silnice je tvrdá a nikomu nic nedaruje. Já se o tom přesvědčil na svym prvnim silničnim závodě letos v červenci – na Ostrovský stovce.

Stovku jsem chtěl jet už loni, kdy jsem pořídil starou ocelovou silnici, ale počasí se úplně netvářilo, tak jsem místo toho běžel Perštejn-Klínovec. Letos na jaře už jsem si koupil opravdickou hliníkovou a oholil jsem si nohy, abych zapad. Tak jsem vyrazil.

Sraz s Pávisem v Děpoltkách a po svejch do Ostrova na rozjetí. Před Atlantisem už je slušnej mumraj. Parádní počasí a vyhrůžky organizátorů, že když přijede málo lidí, příští rok už Stovku dělat nebudou, přilákalo přes šedesát lidí. 47 kousků na delších 93 kiláků a 16 kousků na kratších 43 km.

Ostrov 100 2013 01

Zaváděcích osum kiláků se jede společně za autem do Hroznětína. Jede nás fakt hromada, vepředu a vzádu auto, kolem krouží motorky, člověk si připadá jak na velkejch závodech. Lidi kecaj, já mezi silničářema zatim tolik známejch nemam, tak se jenom vezu a užívám si atmosféru.

V Hroznětíně na startovní lajně ještě pár slov a pak už jdeme fakt na to. Prvních deset kiláků se to jenom mírně houpe skrz Odeř a Fojtov do Nejdku, takže jede ještě celej balík pohromadě a já mam co dělat koukat vlevo vpravo před sebe, aby do mě někdo nedrc nebo já do někoho. Nikdo nechce zůstat úplně vzadu, kdyby někdo začal bláznit už třeba v prvnim kopečku ve Fojtově a každej si dělá pozici.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V Nejdku začíná první a vlastně jedinej dlouhej kopec na trati – sedmikilometrovej Plazivec. Pávis mi řek, že nic jinýho než tenhle kopec tu neni, takže když ty lidi ještě neznáš a nevíš, s kym dokážeš jet, tak to tady přinejhorším napálíš a ten zbytek po rovině a z kopce už nějak dojedeš. Tak to jdu teda napálit.

U eldéenky, ještě než se to stačí pořádně zvednout, sprintuju za první skupinkou, která už přeci jenom maličko odskočila. Ještě za mnou Míra od nás z týmu křičí, ať opatrně, že je to dlouhý. Chvilka dřiny a jsem na chvostu první desetičlenný skupinky. Tak uvidíme, jak dlouho s lidma jako Pávis, Fába, mladej Viky ze Sparty nebo Filip Eberlos vydržim jet.

Vydržel jsem to asi dvacet metrů. Na tohle fakt nemam, takže je nechávám jet a šlapu si na kopec tak, abych tam byl na moje poměry svižně, ale zároveň pak dokázal ještě dvě hodiny jet. Za mnou nikdo, přede mnou nikdo, jedu si sám až na kopec, sjezdík do Perninku, do Abertam a skrz Hřebečnou. Tady pokračuje stoupání na horskou prémii, chlápek ve vsi na mě křičí, že tři minuty na první a kus před sebou vidim dva lidi. Vida, někdo další odpad, třeba bych je moh docvaknout a mohli bysme jet spolu.

Jenže po horský následuje sjezd na Rejžovnu a dlouhá rovinka na Božák. A mě rovinky fakt nejdou. Takže holt počkám, až někdo dojede mě, protože jet to celý sám je blbost. Do cíle je zas kopec, takže se nechám někym dovízt do cíle a v poslednim kopci mu ujedu. Jednoduchý.

Po chvíli za sebou fakt vidim šest lidí, nechávám se dojet a ze strachu, abych hned nechyt díru a zas mi nezmizeli, jim skáču doprostřed skupinky. Ani v tom fofru nekoukám, s kym vlastně jedu, jenom registruju týpka na starym ocelovym favoritu. To mi hlava nebere, ale neni čas se divit, protože to už jsem zas na špici a musim tahat. „Doleva“ řve na mě někdo. Přemejšlim, jestli proto, že fouká zleva nebo proto, že je to u kraje víc rozbitý, ale nediskutuju, jsem na silnici nováček, nechám si poradit a poslušně jedu prostředkem silnice.

Když projíždíme sprinterskou prémií na Božáku, týpek na favoritu už mezi náma najednou neni. Všechno se děje v hroznym fofru, vůbec jsem si nevšim, kde jsme ho na dlouhý rovný silnici odpárali.

Sjíždíme na Abertamskou křižovatku, pak po rovině na Mariánskou, kde je konečně čas prohodit pár slov a trošku se kouknout kolem sebe, a pak dlouhej sjezd do Merklína. V půlce sjezdu je rovinka a najednou koukám, že jsme ve dvou docela velkej kus za ostatníma. Ještě že ve dvou. Týpek přede mnou spurtuje, aby to docvakl a já se zuby nehty držim za nim.

Nakonec je máme, ale zadarmo to teda nebylo. Pokračujeme zase z kopce na začátek Hroznětína a dole pod kopcem, světe div se, mam zase patnáct metrů díru. A tentokrát sám. Takže si stoupám a rvu jí po tý rovině, co to jde, ale díra se nezmenšuje. Ani o metr. To se poseru, přece si je teď nenechám ujet. Těch patnáct metrů, který bys dohodil pingpongáčem, sjíždim snad kilák a stojí mě to tak bolavý nohy, že mam sto chutí si sednout a nechat je jet.

U Rafandy je konečně mám a jedem zas mírnym houpáním do Děpoltek. Když jsme na nejvyššim bodě nad vesnicí, otvírám gel, že se trošku nabaštim, ale to už to valíme dolu a já zmatkuju, aby mi zas neujeli, takže celej gel kydám na sebe, na řidítka, na kolo, na ruce, všude. Když pak cestou domů Pávisovi vyprávim, že jsem si tady otevřel gel, řekne jenom „Tady“, zakroutí hlavou a začne se smát.

O půl kiláku dál na rovince už všichni ostatní v klidu svačí. Vyndavám teda ještě soják a chroupu si taky. Příště už budu chytřejší. Na okraji Varů naše šestičlenná skupinka dojíždí ty dva, co jsem viděl před pětatřiceti kilákama na horský prémii. Jo, tak ty bych sám asi fakt nesjel.

Už je nás teda osum a motáme se přes rozbitý silnice v Boru k druhýmu dlouhýmu sjezdu skrz Pulovice. A zase to někdo zkouší nadělit z kopce. Teď už si to ale nenechám líbit a za žádnou cenu se nenechávám předjet všema a držim se aspoň třetí od konce. I když to valíme v zatáčkách sedumdesát, kolo kousek před tebou, kolo kousek za tebou, sem tam tě někdo střihne vnitřkem. Nepamatuju si, že bych byl na bajku někdy takhle posranej. Ale držim jí, co taky můžu dělat?

Posledních osum kiláků po rovině podél řeky skrz Dubinu, Kyselku a Radošov do Velichova pod poslední tříkilometrovej kopec. Těsně pod kopcem už se kecá a vtipkuje, je jasný, že už nikoho nedojedem a nikdo nedojede nás a že si to tady rozdáme už sami.

Motáme se k první serpentíně, snažim se stupňovat tempo a držet se na špici skupinky, někdo už odpadá, ale najednou se kolem mě tři týpci přeženou a vyrážej dopředu. Nemam sílu to chytit, spíš symbolicky za nima trochu moc pozdě vyrážim a nikdo další už nereaguje.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Škoda, zbytek stoupání je vidim furt stejně daleko před sebou, ale nemam sílu si stoupnout a zrychlit, nohy už bolej jako čert, při tom sjíždění dole v Hroznětíně jsem se vyšťavil a teď to chybí. Tak se aspoň snažim rychle točit v sedě a hlídat si, aby se ke mně nikdo neblížil zezadu. Chlapi špurtujou o sedmý místo a já si dojíždim pro desátej flek.

První skupina nám nadělila osum minut, vyhrál mladej Viky, Eberlos druhej, Fába třetí, Pávis čtvrtej. Komplet výsledky na stránkách pořádajícího Fitness Atlantis.

Ostrov 100 2013 05

„No vidiš“ vítá mě na kopci Pávis. „Ty vole“, říkám na to a myslim tim, že nemůžu popadnout dech a nohy bolej jako blázen. O moc víc řečí na kopci nevedeme a trousíme se pomalu dolu do města na vyhlášení a na pivo. Tam se zase vede řečí spousta.

Ostrov 100 2013 04

Pár fotek pro ilustraci jsem stáhnul na stránkách Cykloteamu Ostrov, jiný jsem jikde nenašel, ale tady od 9:10 je reportáž ostrovský kabelovky.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s