Těžký rozhodnutí

nahled42-dsc_0034

Co se letošního roku týče, vrchol sezóny byl pro mě jasnej. Rok 2013 pro mě měl bejt rokem, kdy si splnim svuj ironmanskej sen. Teď už vim, že nebude.

Kdy mě poprvý napadlo, že bych v limitu 17ti hodin uplavat 3,8 km, ujet 180 km na kole a uběhnout 42, už ani nevim. Když jsem v roce 2010 šel svuj první kratičkej terénní triatlon, tak už to byla sama o sobě výzva a, co to je Ironman, jsem v tu dobu určitě ještě netušil. Ale když jsem loni dokončil svýho prvního polovičního Ironmana, už mi bylo jasný, že za rok to chci dát celý.

Od září jsem se začal připravovat. Hltal jsem na internetu články o dlouhym triatlonu. Na podzim mě Pavel Vavruška učil, co to jsou intervaly v běžeckym tréninku, místo na boulder jsem v zimě chodil třikrát tejdně do bazénu, kde se mě Blouďas snažil naučit trošku plavat. Kromě toho, že jsem byl furt na běžkách jako předchozí zimy, jsem i trochu běhal. A taky jsem začal doma posilovat.

Na jaře jsem pak kromě kola musel dost běhat, ale protože bylo furt hnusně, tak bych asi běhal, i kdyby žádnej Ironman nebyl. V květnu jsem běžel v Praze maraton. Já, zapřisáhlej odpůrce běhání po asfaltu. Však jsem ho taky běžel v kroskách, protože boty na silnici nemam. Koupil jsem si neopren a chodil s klukama plavat na Tatrovice. Tam a zpátky na dýlku jsou to dva kiláky. Na opuštěný přehradě. Já se nedávno bál sám přeplavat kdejakej malej kachňák.

Navýšil jsem objemy oproti minulejm rokům, ve všem, co jsem dělal. Všechno šlo skvěle, formu jako letos, jsem nikdy předtim neměl.

AD1_3017

A pak mě po ostrovský Xteřře rozbolela levá noha pod kotníkem. Do Ironmana sedum tejdnů, času dost, dám si tejden pauzu od běhání, aspoň víc najedu na kole. Po tejdnu jsem vyběh a noha vydržela pět kiláků a začla zas bolet jako čert. Šel jsem pěšky domů domů a byl nasranej.

Sám jsem si naordinoval další pauzu, tentokrát tři tejdny bez běhání, jenom kolo a plavání. Mezitim jsem se dostal k ortopedovi. Diagnostikoval přetíženou šlachu a plochou nohy a doporučil ortopedický vložky do bot. Vyzved jsem si vložky a začal zase běhat. Zbejvaly tři tejdny. Noha nebolela, ale občas jsem v tom místě cejtil nepříjemnej tlak.

Zbejval tejden a já se šel večer na Přebuzi  trošku vyklusnout. Pět kiláků, už nic velkýho. Od prvních kroků bolest pravý holeně. Zkoušim to chvilku pomalu rozběhnout, ale je to čim dál horší, začíná to pálit. Uběh jsem kilák, otáčim se a jdu pomalu k autu. Teď už hodně nasranej.

Večer strávim na internetu četbou článků a diskuzí o zánětu okostice holeně. Příznaky přesně sedí. Neléčenej zánět může vést až k únavový zlomenině nebo k odtržení svalu od kosti. Jsem smutnej.

Velkou část sobotní noci a celou neděli o všem přemejšlim a dneska ráno jdu k doktorovi, abych si udělal závěr. Bohužel doktor mi v tom neudělal tak úplně jasno, jak jsem si představoval. Má podezření na únavovou zlomeninu, ale na rentgenu neni nic vidět, musí to potvrdit až cétéčko. Ale to bude za dva tejdny. Nedá se nic dělat, je to jenom na mě.

Doktor je bejvalej závoďák a dodneška aktivní cyklista, je rozumnej a říká, že nikomu nic nezakazuje, ale říká na rovinu, že si myslí, že to nedám. Když jsem v sobotu neuběh kilák, neuběhnu za tejden maraton. A dodává, že když kdysi přivezli Řehulu s únavovou zlomeninou holeně, vypadalo to úplně stejně. Taky to odhalilo až CT.

Spousta dalšího přemejšlení, ale pak si vzpomenu, jak mě všechno bolelo posledních deset kiláků maratonu. A to jsem byl zdravej. A neměl jsem v rukou čtyři kiláky ve vodě a 180 na kole. A mám jasno. Nakonec to je hrozně jednoduchý. V podstatě jediný možný řešení.

DSC_0034

Bolesti se nebojim. Rád bojuju s bolestí. Ale se zdravou bolestí. Jako když ti zbejvaj do cíle maratonu dva kiláky a ty máš stehna jak dva betonový sloupy a každej krok bolí. Když tě skoro po sedmi hodinách na nejtěžšim bajkovym maratonu v Čechách bolej všechny klouby jako při horečce. Když se musíš kousnout a vydupat poslední kopec, na kterym je cíl. Ale to je zdravá bolest. Víš, že za chvilku to máš za sebou a pak stačí pár dní odpočinku a lehkýho pohybu a ty jseš zase fit.

Ale dupat si čtyři hodiny po zraněný noze to mi za to asi nestojí. Teď mě to bude chvilku mrzet, ale kdybych pak nemoh třeba měsíc dělat vůbec nic, zbláznil bych se nudou. Ironman tu bude i za rok. A i kdybych měl míň natrénováno, ale byl zdravej, věřim, že moje šance budou větší. Dokonce je možný, že moje výzva na příští rok se vůbec nebude jmenovat Ironman. Teď jsem na běhání trochu naštvanej. Nemluvíme spolu. Kolo mě nikdy takhle nenechalo ve štychu, jako mě nechává ve štychu běhání. Takže se teď chci zase trochu víc zaměřit na kolo. Vždycky jsem chtěl třeba zkusit bajkovej etapák. Proč ne příští rok jako vrchol sezóny?

Ironman je trošku šílenství. Už ten název. Železnej muž. Vyvolává to představu něčeho mytickýho, nadpřirozenýho. I když existuje spousta těžších akcí. Já se taky nechal strhnout. Až jsem zapomněl, že je to vlastně kombinace všeho, co mi nejde. Nejsem moc dobrej plavec, na kole jsem silnej v kopcích a při běhu to samý. Typickej Ironman se jezdí i běhá po rovině.

Ne, nesnažim se z toho vymluvit. Věřim, že jestli do toho někdo od nás z Witte za rok nebo za dva nebo za tři pujde (a že na to kluci maj), nechám se ukecat taky. Ale už teď mám v hlavě několik dalších výzev, na který se těšim minimálně stejně.

Dneska mi Vít řekl při obědě „no jo ale to budeš muset makat další rok“. Jo. To budu. A to je přesně to, co mě na tom baví. Ne ten jeden den, ale ty tisíce odjetech, stovky odběhanejch a desítky odplavanejch kiláků za celej rok. To je Ironman. Letos je ten dort bez tý třešinky nahoře, ale příště tam bude a pěkně šťavnatá.

I cesta je cíl. A tahle mě sakra bavila.

IMG_7430

Advertisements

4 thoughts on “Těžký rozhodnutí

  1. To je smůla 😦 No, myslím, že se na tom podepsalo to skokové navýšení objemů. Já už teď trénuju jen udržovačku a dost na to kašlu, teda. Objemy tak o 1/3 menší, než když jsem dával celý IM. Ale na celýho jsem šel, až když jsem v těch velkých objemech vydržel cca 3 roky…
    Jinak únavové problémy jsem měl taky, okostice každý jaro, často kolena, kotníky. Okostice přestala se snížením objemů (a na jaře už nemívám takovej skokovej nárůst objemů/intenzity oproti zimě), klouby přestaly potom, co jsem začal žrát želatinu v tabletách,
    Takže si z toho nedělej těžkou hlavu, důležitý je se zas vrátit do tréninkovýho rytmu a příští rok bych ještě klidně počkal a spíš se zaměřil právě na udržení tréninků…což ovšem znamená míň závodů, po kterejch dlouho regeneruješ. Kontrolně tak 1-2 maratony (doporučuju Kladno, nebo na podzim Stromovku) a 1-2 1/2IM (jestli ti jdou kopce, dej si Pilmana).

    • Uvidíme, co bude příští rok. Teď momentálně, jak říkám, mě láká třeba bajkovej etapák. Takže klidně IM za dva roky a příští rok, abych z toho úplně nevypad, zas nějakou půlku. Maraton nevim, chtěl bych to běhání omezit a naučit se běhat tak, aby to nebolelo. I když kdo ví, co bude na jaře. Dík za rady ;.-)

  2. Čau Perry, vím, co to je dobrá bolest a ta špatná za to nestojí, věř mi. Mám s ní zkušenosti z fotbalu jako brankář a nikdo kromě tebe tu cenu nezná. Sundavání sádry při zlomených prstech, nespočet zápasů na brufenech kvůli bolesti, vykloubený ramena. A člověk chce, aby se to vyplatilo, tzn. aby vyhrál, nebo aspoň byl sám se sebou spokojenej. Ale tělo si všechno pamatuje a dá ti to sežrat později. Věděl jsem, že jakmile mě zradí tělo, musím skončit, protože tomu umim dávat jenom 100 procent a neexistuje kompromis! Tak jsem skončil a bolí mě to, fotbal byl pro mě vším a to nejen v 18ti nebo tak…a mimoto mě přes deset let dokázal uživit. Triatlon zkouším v 36 letech jako náhražku, i když v něm už žádnou díru do světa neudělám. Ale CHCI bejt lepší a bojovat o každej flek. Chodim plavat, padam na držku přes řidítka a běham na Rolavě jak kokot kopečky, když se všichni opalujou. Občas si sem chodim počíst, protože vidim někoho, kdo sport prožívá jako já. Abych to zkrátil- nevěš hlavu a jdi do toho znova, ať už je výzvou Ironman nebo cokoli jinýho, co si sám určíš.

    • Díky. Nakonec mě samotnýho překvapilo, jak rychle jsem se s tim srovnal. Budou nový výzvy. Ale pujdu do nich, až budu zdravej. Na kole naštěstí jezdit můžu, takže letos třeba aspoň bajkový Sudety. Příští rok, jak říkám, kdo ví. Je mi dvaatřicet, těch sezón bude ještě, doufám, spousta.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s