Teplickej „Ore Mountains Rock’nRoll Desperate Enduro Race“ (srpen 2012)

nahled50teplice-enduro-2012-05a

Na enduro do Teplic jsem se letos těšil jak malej. Bylo to tejden po Doksymanovi, dva víkendy před tim jsem šel další dva menší triatlony a vůbec jsem měl z toho léta pocit, že už na muj vkus bylo nějak moc závodění a běhání a silniček a plavání a málo zábavy v lese na kořenech a šutrech. Takže i když ostatní brali Teplice jako největší prestiž, já přijel hlavně odpočívat.

Na vysvětlenou, enduro závody v našem podání se skládaj z několika měřenejch úseků – trailů, mezi kterejma se musí člověk po vlastní ose přesunout v časovym limitu. Začal s tim Rob v Kraslicích a postupně se závody uchytily i v Nejdku a v Teplicích. Vždycky je to čistě soukromá akce pro 20-30 pozvanejch lidí.

Už po sobotnim projetí trati bylo jasný, že jestli jsem si přijel odpočinout, tak jedině psychicky, ale fyzicky ani náhodou. Slunce pražilo, vody v camelu rychle ubejvalo, trailů bylo přehršel a některý fakt nekonečný a my strávili na kopcích kolem Mikulova u Teplic celej den. Naštěstí porce v Cepínu byly k nesežrání, pivo studený a postele pohodlný, takže jsme se do toho v neděli ráno mohli pustit znovu a tentokrát na vostro.

Takže namazat řetěz, naplnit camel po okraj, nasyslit si do baťůžku housku se salámem od snídaně a už nás dodávka vyváží na Bouřňák, kde se startuje. První jede boss závodu Mates, pak ambiciózní závoďáci jako Rob a Stokládi a pak už ostatní plebs. Nikam se nehrnu, vim, že z kopce už jsem čim dál víc opatrnej a startuju jako jeden z posledních.

Start, pokřikování od těch pár lidí, co ještě zůstalo nahoře, takže po louce to naoko rvu, aby měli radost a pak už hup do lesa a hned na brzdy a jedu si opatrně to svý. Hrobárna trail je celkem zábavná věc plná zatáček, proložená přejezdem klády nad takovou menší roklí. Baví mě to, jdu na držku jenom jednou dole na suchym jehličí, paráda. Sedátko nahoru a znovu na kopec. Jedu sám, s tim, že když si nebudu jistej kudy, na někoho počkám. Neni třeba, i s mym podprůměrnym orientačnim smyslem a jedinym projetim v sobotu se to dalo zapamatovat a za chvilku jsem zas nahoře na Bouřňáku.

Druhej trail je stará sjezdová Fany trať. Vyhecovanej turistama jí rvu ke sjezdovce a rozbíjim se málem dvacet metrů po startu. Takže zas klídek, naštěstí už jsem zas v lese, kde mě nikdo nevidí. Tohle už je o poznání víc z kopce a sem tam nějakej šutr, takže brzdy smrděj a ruce začínaj bolet, ale to už je tu naštěstí odbočka doprava na Slizoun trail – traverz ve svahu, kde jdu na suchym listí hned zas na držku, ale pak už se to houpe nahoru dolu svahem, rubu, cílovej drop s klidem objíždim a už jsem u silnice, kde je spousta lidí, co žerou, pijou, kecaj, lepí, omejvaj si v potoce bláto z odřenin a tak podobně. Nelenim a šlapu si to zpátky na hřeben a na kopec na opačný straně údolí.

Cestou doplnit vodu ze studánky u silnice a rychlá cola v hospodě, protože vedro je ještě horší než včera a už jsme se Stokládama a Štefanem na startu dalšího trailu. Nějak nám sem ale nedorazila časomíra, takže chvilku čekáme a pak už je všechno OK a jdem na třetí a jednoznačně nejdelší Vitich trail.

Napřed rubačka borůvčím, kde schovaný kameny rádi kradou řidítka z ruky, pak kus po cestě a pak už se trail klikatí lesem, přes lávku a dablík a až do šutrů. Šutrů, který tak rádi koušou do duší. Hned na začátku kamenný pasáže míjim Roba, jak pumpuje, křičim na něj něco vtipnýho a jen zajedu za strom, rána jako z děla do zadního kola a už jedu taky po prázdnym. V klidu sundat kolo, vyměnit duši, nafouknout, mezi tim kolem jezděj lidi a pokřikujou „Ty taky?“ „To neni možný“ „Rob lepí dvacet metrů nad tebou“… „Já vim, já vim, já vim“ odpovídám už znuděně. Konečně hotovo, skáču na kolo, hurá do další kamenný pasáže a po dvou stech metrech jedu po prázdnym znova.

To už mi ujížděj nervy, házim kolo do křoví a nadávám na celej les. Ne že bych byl nasranej kvůli nějakýmu výsledku, ale přijel jsem si to sem užít a ne furt sedět a foukat dvě stě šťouchů malou pumpičkou. Přijíždí Rob, voči vyvalený, co se děje, proč se tak vztekám, hází mi duši a jede dál. Zbytek kamení už radši jen tak opatrně sklouzat, užít si dvojáčky a do cíle.

Dole zas hromada lidí, všichni se překřikujou, kdo kde píchnul a kdo kde zabloudil a jak už to má prohraný. Vypadá to, že dneska vyhraje ten, komu se vyhne smůla. Hurá na další věc – Heavy Metal Trail. Kluci se snažili napodobit Robovo SSD trail, našli nejprudší kopec v okolí a vyjezdili v něm klikatícího se hada. Tady naštěstí nejsou zákeřný mokrý kořeny, ale hlína je zas tak suchá, že se hrozně drolí. Rob tomu říká lavinovej svah. Vršek jde nějak sesurfovat, pak přes koleje, kousek rovinka a zas kopec jako kráva. Konec na skalce potupně sebíhám a už do sebe házim hroznový víno a výborný domácí mussli sušenky od Radky. Radši rychle pryč nebo je sežeru všechny a na ostatní nezbyde.

Ještě kouknout, jak se Mates kutálí po hlavě z kopce a zas pomalu nahoru. Vyrážíme ve skupince, ale ostatní na sebe cestou někde čekaj nebo tlačej nebo já nevim co, takže na start T4 dorážim sám. Zábavná kličkovaná, kdyby nebylo všudypřítomnejch teplickej špičatejch šutrů. Tady jsem prorazil včera, takže dneska už na jistotu, pohoupat si to tam, kde mě to baví, šutry radši objet, než to do nich poslat. Už hlavně nechci lepit.

Naposledy na kopec a těsně před startem posledního Smaženice trailu potkávám tlačící Stoklády a Štefana a vypadaj upřímně vyděšeně, že mě tu viděj. Přecijenom jsem ráno vyrážel asi půl hodiny po nich. Kluci ale zapomněli, že čas se měří jenom dolu, takže můžou bejt klidný, to moje drncání je nevohrozí.

Vyráží Štefan, já minutu za nim a ještě na široký cestě ho potkávám, jak dupe zpátky nahoru, že zabloudil a jde si to nechat změřit znovu. Na Smáže platí to samý jako na T4. Užít si to, poskakovat si v zatáčkách a přes boule, ale šutry radši objet nebo přeskočit. Jo a hlavně trefit odbočku z cesty do trailu. Tady se spousta lidí vytrestala i když podle mě naprosto nesmyslně, když jsme tudy včera jeli a navíc jsem tudy před chvilkou projel okolo ve výjezdu. Kousek před cílem mě předjíždí Radek Stokláda, kterej vyrážel minutu za mnou.

No nic, máme to za sebou, jsme v cíli první čtyři, takže jdem do hospody na pivo, kofolu a polívku a čekat na ostatní a na odvoz zpátky k Cepínu. Na Cepínu pak smejt prach v místnim kachňáku, spořádat další obří porci těstovin, vyhlásit výsledky a Štefanovo dodávkou domů. Vyhrál Stokláda, druhej místňák Šenky, třetí boss závodu Mates.

Advertisements

One thought on “Teplickej „Ore Mountains Rock’nRoll Desperate Enduro Race“ (srpen 2012)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s