Doksyman 2012 …a je ze mě poloviční Ironman

nahled51-doksyman-12-07

Červen 2010, stojim v Chodově na pláži u Bílý vody, zachumlanej ve flísce, drkotám zubama a nevěřícně koukám na ledovou vodní hladinu, jestli to jako myslej vážně, že do tohohle mam vlízt. Muj první triatlon (xterra, vzdálenosti 0,4-12-3) byl plnej nevyzkoušenýho a obav, jestli tohle vůbec nějak zvládnu. O dva roky později na Mácháči se situace opakuje. První triatlon, kterej nebude hodinovym sprintem. Poloviční ironman. 1,9km plavání, 90km na kole a 21km běhu.

Plavat jsem přes zimu nebyl ani jednou, protože mě to nebaví a začal jsem tak dvakrát třikrát za měsíc až někdy v dubnu. Tejden před závodem jsem si pučil surfařskej neoprén a naplaval v něm asi 200 metrů. Kolo je na xteřře moje nejsilnější zbraň. Cejtim se silnej v kopcích a v technickejch pasážích. Tady se pojede na silničce a po rovině. S během jsem od minulýho roku docela pohnul, ale tam platí to samý co na kole – jde mi to hlavně v kopcích. Tady se poběží převážně po rovině a z toho půlka po asfaltu. Dneska to bude výzva po všech stránkách.

Při ukládání věcí do depa omylem drknu do kola vedle mě a chlapíkovi shazuju nablejskanou časovkářskou kapku na asfalt. Rychle se omlouvám, chlápek jenom něco bručí v nějakym cizim jazyce. Nějak si tu se svym ocelovym fořtem s páčkama na rámu, MTB helmou s kšiltem a nevoholenejma nohama připadám jak Alenka v říši divů. Ale, jak říká o poznání pohodovější týpek vedle, podle drahýho kola nepoznáš, jestli je někdo dobrej.

Popadnu neopren, čepici, brejličky a jdu se aspoň trochu osvěžit do vody. S nějakym rozplavánim to nepřehánim, vono to ještě dneska bude dlouhý. Cachtáme se ve vodě, ještě prohodíme se Suchošem pár slov a najednou je tu start a už se hrneme vstříc první bójce, která se houpe někde v neskutečný dálce uprostřed Mácháče.

Ze začátku je to chvilku mela, ale pak už se pole trhá a já si navíc plavu trochu bokem, jenom kontroluju, jestli je furt aspoň někdo za mnou a pro jistotu i kde krouží záchranný čluny. Dva kiláky jsem v životě neuplaval ani v bazénu. K první bójce je to hrozná dálka a ke druhý ještě dál, ale nakonec přeci jenom otáčíme ke břehu hned to jde trochu líp s vidinou pláže před sebou. Už vidim v dálce, jak první lezou z vody, když se mi najednou chce děsně chcát. V kraulu to ale nějak nejde, takže nasadit prsíčka, ulevit si a pokračovat dál. Nějakejch dvě stě, tři sta metrů před břehem mě najednou začíná buhvíproč bolet achilovka, takže konec dávám prsama.

Konečně lezu na břeh. Trošku mě uklidňuje spíkr, kterej hlásí, že pořád je ještě spousta lidí ve vodě. Zas taková spousta to nebyla. Ze 184 lidí lezu z vody stopadesátej a začíná, jak se už stalo mym dobrym triatlonovym zvykem, stíhací jízda na kole.

Na dlouhejch silničních triatlonech je zakázanej drafting neboli jízda v háku, takže vždycky k někomu přijedu, přespurtuju ho a jedu si dál. Ze začátku jsou lidi ještě dost pohromadě a je přede mnou spoustu těch, co umí plavat, ale neumí zas tolik jezdit, takže o předjíždění neni nouze a je to celkem vyčerpávající. Ale sil je ještě dost, takže neřešim a předjíždim. Hrozně mě baví, když se týpek na vysokejch karbonovejch ráfkách, zalehlej na hrazdě vohlídne, co že to k němu zezádu přiskřípalo, vyděsí se, když vidí muj muzeální vehikl, chvilku se pere a pak mě pustí před sebe.

Jedou se tři kola. Nájezd z depa a pak třikrát takový téčko, kdy na konci každý nožičky je votočka, takže vlastně každej úsek projíždíš šestkrát a je to tak trošku nuda. O zpestření se staraj aspoň mírný kopečky, už zmíněný votočky, místama dost rozmlácená silnice, neustále projíždějící rozhodčí na motorkách a pár holek triatlonistek v přiléhavejch dresech.

Před druhou otočkou v prvnim kole zdravim proti mně projíždějícího Suchoše a v duchu si říkám, že tentokrát má náskok z plavání fakt pekelnej a že jestli ho chci dohnat, budu muset sakra makat. Jenže ve druhym i třetim kole se zdravíme furt přibližně na stejnym místě a mě je jasný, že tentokrát ho nedám. Kopečky, který se ze začátku zdály jako nic, se najednou ve třetim kole začínaj nějak zvedat a předjíždění stojí furt víc a víc sil.

Už někdy od půlky druhýho kola se mi chce zase chcát a i když jsem pevně rozhodnutej dovízt to až na běh, nedávám to a v půlce třetího zastavuju u krajnice a poslušně konám, jak příroda poroučí. Ze strachu, aby mi nedošlo asi jim a piju až moc.

 

Druhý depo je tu, protože půlmaraton neni pětikilometrovej sprint a část se běží v písku, beru si radši ponožky a jdu na to. Začínám radši v poklidu, dvacku letos běhám celkem běžně, ale nikdy po třech a půl hodinách na kole a ve vodě. Běží se zase tři kolečka. Začátek kempem po asfaltu, pak kus po písčitejch cestách v borovicovym lese a pak zase kus po asfaltce, kde jsme jeli na kole. Na kole jsem si poměrně polepšil (46. celkově), předjel jsem spoustu lidí a, co si pamatuju, mě nepředjel nikdo. Lízt z vody poslední má i svý výhody. Na běhu je to takový nahoru dolu, občas někdo předběhne mě, občas já někoho, první borci už mě předbíhaj o kolo a já naopak ještě potkávám lidi na kolech.

Občerstvovačky jsou snad po dvou kilometrech a protože je děsnej hic leju do sebe tolik vody a jonťáku, až je mi z toho za chvilku docela blbě, takže začínám prokládát kolou a docela to pomáhá. Při druhym průběhu kempu chlápek přede mnou najednou zakroutí hlavou, otáčí se, vrací se asi dvacet metrů a zabíhá do záchodů. Jo, některejm to asi nesedlo ještě hůř.

Druhý kolo běžim svižněji než první, až mi přestává stačit dech a začíná bolet bránice, takže se ve třetim zase trošku vyklidňuju. V poslednim mírnym asfaltovym seběhu už se mi chce zase chcát, ale tentokrát už nezastavuju, nohy nějak tuhnou a už bych se taky nemusel rozeběhnout.

Míjim tři kluky s bubnama, který do toho neúnavně bušej už dvě hodiny a začínám do rytmu stupňovat svuj finiš. Už dobíhám do kempu, furt si kontroluju, že mam na ruce opravdu tři náramky za tři oběhnutý kola a nemůžu uvěřit, že už to mam vážně za sebou.

Někdo mi bere z nohy čip a jediný, co mě zajímá je, kolik je hodin. Je čtvrt na pět a to znamená, že jsem to dal za 5:15 a nějakou vteřinu k tomu. Pak teprve začínám vnímat svět kolem sebe. Pusa od Andy, která celou dobu kroužila někde kolem na bajku a fotila, Suchoš, kterej to dal pod pět hodin, už se rozvaluje na lavičce u vody.

Lehký vyplavání, posbírat cajky z depa, trošku se protáhnout u auta a už k sobě začínaj přicházet nohy. Když se chvilku nehejbu, bolej jako čert, ale jinak jsem kupodivu docela v pohodě. Však ona tam nějaká ta rezervička ještě bude. Musí. Dyť poloviční Ironman je jenom polovička mýho velkýho sportovního snu…

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s