Pražská stovka aneb velký voči

V půlce listopadu mi na facebooku přistála zpráva od Jiskřiče, která začínala slovy „Kdo má koule a chuť a dal by takovej předsezónní závodík?“ a pak následoval odkaz na stránku dalkovepochody.cz. No, nevim, chodit mě nikdy moc nebavilo a když se řekne pochod, vybavim si partičku důchodců s vyřezávanejma holema, jak se courá lesem. Jenže po rozkliknutí odkazu se objevil nápis Ultra Trail Run – kvalifikační závod na Ultra Trail du Mont Blanc. No, to už zní akčněji než dálkový pochod. Takže jsem neuváženě kejvnul jakože jo.

Na kole už jsem toho na podzim moc nenajezdil a místo toho mě začlo docela bavit běhat po lesích a kopcích. Takže jsem si řek, že to bude jako příprava stačit a ještě trošku víc jsem se do toho opřel. Chodil jsem běhat pro radost jako dycky, ale krom toho jsem se dokopal i párkrát navíc, kdy se mi zrovna moc nechtělo, abych posbíral trošku toho běžeckýho objemu.

Jak se Stovka blížila, tak jsem střídavě měknul a zase se znova odhodlával. Nakonec jsem, jak je mym dobrym zvykem, začal rozhlašovat na všechny strany, že o víkendu půjdu/poběžim sto kiláků, až to vědělo tolik známejch, že už prostě nebylo možný couvnout. Navíc když jsme z naší partičky, co ze začátku připadala v úvahu, pár dní před závodem zbyly jenom dva, řek jsem si, že to Jiskřičovi nemůžu udělat, abych ho v tom nechal samotnýho, a v pátek odpoledne jsem s nim do tý Prahy fakt odjel. Auto jsme nechali v cíli a odjeli vlakem na start do Berouna.

Přijeli jsme tak trošku na poslední chvíli a hospoda Berounský medvěd, kde byla prezentace, byla narvaná k prasknutí. Najednou začlo bejt všechno tak trošičku hektický. Vystát frontu na prezentaci, vyfasovat itinerář, na záchodě se převlíknout do běžeckýho, podle rad, co jsem stihnul posbírat, namazat nohy, rozkrok, prdel a podpaždí dětskym krémem, přelepit bradavky, hodit baťoh s civilníma věcma do dodávky a už hurá na start.

Navzdory mrholení je atmosféra parádní, ještě na sebe mrknem z klukama z práce Filipem a Jirkou, který jdou noční padesátku, lidi odpočítávaj a najednou start, třista nebo kolik lidí se pohne dopředu a … běží. Sakra, já myslel, že to pujdem, co blbnete lidi, kam se ženete, sto kiláků je hrozná dálka. Ale Jiskřič běží taky, tak to se budu muset asi taky začít hejbat. Chvilku tomu ještě nemůžu uvěřit, ale pak už poslušně cupitám s ostatním nočním Berounem.

Za městem v lese se cesta naštěstí hned zvedá do kopce a přecházíme do chůze. Před náma i za náma se táhne had čelovek a reflexních prvků na běžeckym oblečení. Jo, asi bych se měl hned z kraje omluvit, že líčení trasy bude asi trochu zmatený. Je sice teprve neděle večer, ale už teď si nejsem jistej, jestli jsem tam vůbec byl. Celý mi to přijde jako nějakej matnej sen. Hlavou mi probleskujou jenom různý mystický noční obrázky říznutý docela reálnou bolestí rozedřenejch prstů. No ale hezky popořadě.

Takže stoupáme lesem, had se pomalu trhá a už je třeba začít se orientovat kromě čelovek ostatních taky podle turistickejch značek na stromech. Hergot, tady to maj značený, to je značka každejch dvacet metrů a ještě ty turistický šipky ukazujou pěkně i nepatrnou změnu směru. Teprve po chvíli si všímáme, že klasický značky jsou zhusta doplněný papírovejma, přicvaknutejme na stromy. To je teda luxus.

Po prvnim hustym seběhu běžíme kousek po silnici a už stoupáme na první kontrolu na vyhlídku nad Svatým Janem. Kopec je to řádnej a nahoře krásnej výhled. Teda asi by byl, kdyby nebylo chvilku před půlnocí. Takže koukáme radši pod nohy, protože uklouznout na mokrý skále, mohli by tě ráno hledat o pár desítek metrů níž. A už lyžujeme dolu listím po kolena. Já jsem rád za hůlky, Jiskřič je nemá a za chvilku už se klouže po prdeli.

Už jsme dole a pro změnu další krpál nahoru. Trochu netradičně v tom nejprudšim kopci žvejkám housku a plíce maj co dělat. Za chvilku je ale žvanec spolknutej a my doháníme Filipa s Jirkou a nekompromisně jim ukazujeme záda (však voni mi to vrátí i s úrokama). Následuje pro mě nejhezčí část závodu. Klikatící se traily pokrytý listím, lávky přes potok u Bubovickejch vodopádů, prudký stoupání, adrenalinový seběhy i rovinky, kde mi to ještě krásně běží.

Na Karlštejně maličko kufrujem, ale nic velkýho a následuje delší běžeckej úsek po šotolinách a asfaltkách kolem Třebáně. Tady je nás najednou docela početná partička. Už se mi ani nevybavuje, jestli jsme někoho doběhli my nebo někdo nás, prostě v jednu chvíli běžíme s Jiskřičem sami lesnim trailem a najednou střih a klušeme s dalšíma deseti lidma spící vesnicí. Od týhle chvíle už začínaj ty moje matný vzpomínky, dostáváme se lehce do transu, už si tolik nepovídáme jako na začátku, skupinka si kluše krátkym spořivym paťáčkem noční silnicí, někdo v ruce hůlky a mě jedou hlavou scény ze Statečnýho srdce, jak Skoti klušou tmou a pomalu se řaděj na bitevnim poli anebo jak Xi Xao běží pouští a honí antilopu.

Stoupání na kontrolu na Jezírku mě vrací do reality. Nahoře dáváme nějakou tyčinku a já domazávám prsty na nohou, který začínám nějak cejtit. Že by ty rady, abych si nebral boty, který mi jsou těsný, že mi nateče noha a budou mě tlačit, který jsem nebral vážně, protože jiný běhací boty prostě nemám, fakt k něčemu byly? Následuje seběh poměrně nepřjemnym kamennym korytem, kde jsem zas docela rád za hůlky, pak další kontrola na nějaký skalce na Babce a hurá do Řevnic na druhou občerstvovačku. Vida tu první jsem někde vytratil, já říkal, že vzpomínky budou zmatený.

Dolejvám vodu do camelu, dáváme zázvorovej čaj a bagetu napůl a valíme do dalšího kopce, až mi majonéza stříká z uší. Tady se nám párkrát ztrácí modrá značka, ale naštěstí potkáváme týpka s navigací, kterej neřeší, nekouká nalevo napravo, čumí do navigace a bez zaváhání si jede svym strojovym tempem dál a dál. Jsme v Řitce a lehce v řitce začínaj bejt i moje prsty na nohou. Následuje pár asfaltovejch úseků a to mi fakt nedělá dobře. Každý stoupání vítám, ale po stoupání vždycky přichází seběh, kterej dál nekompromisně posílá moje prsty proti špičce boty a drásá je dál a dál.

Vrcholem je, když kousek za další občerstvovačkou na nějakym nádraží nakopávám betonovej kvádr. Od tý doby už si nepřeju nic jinýho, než ležet v posteli ze zutejma botama a poprvý na mě ze tmy vyskakuje myšlenka, že to dneska celý nedám. Nějak mě nekonejší ani informace od pořadatelů, že jsme tu asi třiacátý až čtyřicátý, takže celkem držíme špic. No.. takovou tu širokou špic.

Začínám mít blbej pocit, že Jiskřiče brzdim, tak se snažim aspoň bojovat a jsem to většinou já, kdo první přejde z chůze do běhu. Jenže je to marný, stejně vždycky za chvilce koukám na jeho pomalu se vzdalující záda. Další asfaltový úseky mi berou poslední morál, ale furt se bojim přiznat si to nahlas, protože je mi jasný, že jak to jednou vyslovim, tak jsem skončil. Až v nekonečnym šotolinovym stoupání kousek před Slapama, se odhodlávám a opatrně jako školák, co přines domů poznámku, oznamuju Jiskřičovi, že druhou půlku pujde asi sám. Ani na chvilku mě nepřemlouvá, asi je na mě už fakt vidět, jak mi je.

Těsně před Slapama si Martin odskakuje do křoví hodit bobek a já jdu pomalu napřed do cíle (teda do cíle noční padesátky, kterej se teď pomalu stal už i mym cílem). Najednou se ze tmy vynořuje skupinka asi osmi lidí včetně Jirky s Filipem, nechápu, jak to tak perfektně načasovali nebo prostě jenom náhoda, ale doběhli mě tak kilák před cílem. Ale já vám to, klucí, nedaruju, ještě se zmáčknu a do kopce s nima běžim, ale z kopce natahujou krok, já se belhám dolu a říkám si, jak to na rozdíl ode mě zmákli perfektně. Dali si cíl, kterej splnili a ještě měli sílu zafinišovat. To já musel mít zase jednou velký voči, myslel jsem si, že jsem nesmrtelnej a dostal jsem lekci. Nejsem.

Padesát kiláků v noci v tomhle terénu za sedum a půl hodiny je krásnej výkon, kdybych do toho šel od začátku s tim, že dám jen to pade, byl bych na sebe pyšnej. Takhle mam trošku pocit, že jsem prostě dal jenom půlku něčeho, co jsem chtěl.

V motorestu na Slapech si konečně sundavám boty a měnim ponožky. Srkám polívku, ani hlad nějak nemam, v podstatě ani nejsem moc unavenej, což mě štve nejvíc. Běžel bych dál, nemít oddělaný ty prsty. I když kdoví, v sebězích na asfaltu už jsem začínal docela cejtit kolena, třeba bych dojel za dvacet kiláků na kolena, když ne teď na prsty.

Přeju Jiskřičovi ještě hodně štěstí, se sebezapřením se ještě na chvilku nazouvám do bot, belhám se ke klukům do auta a jedu s nima domů.

Jiskřič nakonec udržel ďábelský tempo, 110 kiláků dal za 16 a čtvrt hoďky a byl z toho krásnej patnáctej flek. Trošku radost kazí jenom dnešní aktuální zpráva, že vyfasoval dlahu na natrženou achilovku a asi si nějakej pátek nezalyžuje.

Protože na focení, fakt nebyl čas, mrkněte aspoň pro dokreslení atmosféry do GALERKY neznámých spoluběžců.

Jo, jinak, abyste věděli, že člověk je tvor fakt nepoučitelnej, už v sobotu večer jsem na netu hledal, kde je příští rok, jakej pěknej horskej maraton nebo ultra trail do 50 km..

Reklamy

3 thoughts on “Pražská stovka aneb velký voči

  1. ReDals to dobře, někde v diskuzi psali, že to byla nejtěžší trasa od legendárního ročníku 2000. Příští rok to dáme zas, bylo to bezkonkurenční..díky za buzení..

  2. Buzení bylo v zájmu přežití. Buď rád, že jsem v reportu nezmínil, žes tu noc dospával ráno cestou za volantem 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s