Jak jsem jel Karla

nahled70-karelski2011_02

Už jsem závodil v ledasčem. Na kole to byly maratony i XC okruhy, bikrosy, fourcrossy i sjezd. Minulej rok jsem zkusil triatlon nebo třeba přespolní běh. Dokonce i nějakej slopestyle na prkně kdysi proběhl. Minulou zimu mě chytly běžky a od tý doby se snažim vyrazit do bílý stopy, jak jenom to jde. Chuť změřit síly s ostatníma přišla letos tak nějak samozřejmě.

Nejsem žádnej závodník. Závody jakýhokoliv druhu mě vlastně děsně nebavěj. Nebaví mě čekat frontu, abych se moh zaregistrovat, nebaví mě čekat tři hodiny, než budu moct odstartovat, nebaví mě, že musim jet tam, kam mi řeknou, nebaví mě, že se kolem mě plácaj další stovky lidí. Já jsem spokojenej někde sám v kopcích. Na kole, na běžkách, na sněžnicích… Jenže, co mě opravdu baví, je jednou za čas si pořádně hrábnout, zjistit, co ve mě je. A nic naplat, když se nezávodí, člověk ze sebe nikdy nevyždíme to, co by moh.

Navíc aspoň malý soutěživý já má v sobě každej a i já jsem chtěl zjistit, jak na tom jsem v porovnání s ostatníma. Hnát se na běžkách širokou stopou a v rychlosti míjet plácající se turisty člověka povzbudí, takže bylo třeba nechat si trochu srazit hřebínek.

Takže chuť závodit by byla, to jsme si probrali. Příležitost by byla taky – Karlův běh je tady v okolí legenda, letos se jel už čtyřicátej ročník. Jenže 30 kiláků bruslení je na mě furt ještě dost. Navíc oproti třicítce v názvu je skutečná trasa asi 38. V kombinaci se pětikilem za startovný to bylo hodně dlouhý odhodlávání, ale nakonec jsem se v poslednim možnym termínu přihlásil, zaplatil a už jen čekal na den D.

Abych se asi netěšil moc, začlo jít tejden před Karlem počasí do háje. Teplo, déšť, sníh mizel před očima, jezdit se moc nedalo. Když jsem ve středu po práci přeci jenom vyrazil na Fichtl, aspoň si trochu připomenout techniku a naposledy zjistit, jak na tom jsem, nějak jsem tam vofouk a druhej den mi začalo bejt fakt blbě. Rýma, teplota a takový radosti. Já potřeboval vrcholnou formu, abych to vůbec v kuse odjel a zatim jsem byl unavenej, když jsem šel ráno na vlak do práce.

Ale zaplacený startovný je veliká motivace, takže jsem v sobotu v devět ráno stál na Božáku u prezentace a fasoval svoje první běžkařský startovní číslo. Krátce jsem pokecal s Návou, Tomassem a Želim, abych zjistil, že nemocný jsou asi všichni, nechal jsem si udělat lyže a pak už jsem se snažil jenom sedět v teple v autě a lejt do sebe horkej čaj s medem, aby se mi tu ouzkou díru v krku potaženou šmirglem podařilo proměnit v něco, čim se dá procpat aspoň tatranka. Půl hodiny před startem se jdem s klukama maličko projet na pláň za startem. Těch pár temp mě unavuje, že jsem zralej jít si lehnout. No to bude zajímavý. Takže si běžim ještě sundat šusťáky a bundu do auta, vyčůrat a už se mačkám do poslední řady na start.

karelski2011_01

Bum a jedem. Dvě stě lidí se valí zmrzlou plání. Tejden bylo nad nulou, za to dneska je 8 pod, takže to všechno pěkně zmrzlo a tady na louce je to čistej led. Občas někdo zařve a už se klouže po zadku. Podjíždíme viadukt pod silnicí a já jenom mrknu na vlčáky na čele startovního pole, jak už se ženou plání na druhý straně.

karelski2011_02

Po chvíli naštěstí mizíme v lese, kde už je povrch mnohem příjemnější. Jako u všech novejch věcí jsem se maličko podcenil, když jsem se zařadil úplně nakonec a musim se pomaličku propracovávat přes těch pár pomalejších. Je to ještě pěkně poskládaný jeden za druhym, takže vždycky vyrazit, po kraji se před někoho přeplácat a zařadit se do bruslícího vláčku.

Sem tam je i pár diváků. Povzbuzujou dokonce i nás na chvostu, ovšem jenom do chvíle, než někdo poznamená „To už jsou ty pomalý“. Díky paní, chtěl bych vás vidět. Trasa se teď vlní lesem jak had, decentně stoupáme ke špičáku, jsem ještě plnej sil, baví mě to. Na chvilku se vyloupnem na louku, následuje sjezdík, prudkej výdup a odbočka někam k Abertamům, kde to na běžkách vůbec neznám.

Jo, to jsem zapomněl říct. Jak ten sníh tál a tál, tak asi dva dny před závodem změnili trasy. Nejedem teda velkej okruh až někam k Mílovu, na Bludnou a tak, ale jedem dvě kolečka kolem špičáku. Velký a malý. 23 + 12 km.

Takže teda jedeme na takovou smyčku k těm Abertamům, kde jsem na běžkách nikdy nebyl, ale za chvilku mě trkne, že na kole to tu znám. Začíná se to rovnat a pak je to dokonce docela z kopce a mě předjížděj lidi, co jsem předjel do kopce. Holt tu techniku je třeba ještě poladit, abych se to nebál i z kopce rozbruslit aniž bych sebou švihnul někam mezi stromy.

Prudká zatáčka a najednou mi někdo cpe do ruky kelímek a řve „čaj čaj čaj“ a další řve „ionťák ionťák ionťák“. Aha občerstvovačka. Leju do sebe teda teplej čaj, cpu do pusy půl banánu a pelášim dál. Tady je to zase pěkný, docela se to vlní do zatáček i nahoru dolu. Netakticky každou chvilku nastupuju a někoho do kopce předjíždim. Bere to sice síly, ale nebaví mě jet za někym, když bych chtěl jet maličko rychlejš a ještě si hlídat, abych nedostal hůlkou do voka. Většinou mě ty lidi, co předupu do kopce, pak zase předjedou na rovině nebo z kopce.

karelski2011_03

Napojujem se kousek od Mrtváku na cestu, kde už to zase znám, stoupáníčko se snažim jet pěkně dlouhejma skluzama, jsem sám překvapenej, jak to jede, když člověk musí. Sjezd od Špičáku je peklo, jsem v tom zakleknutej, že mě nohy bolí víc, než když jedu a kdybych náhodu chtěl na tom ledu spadnout, zastavim se asi až dole na silnici. Kus po rovince po Ježíškovce, přejet silnici a stoupání. Na kopci si vzpomenu, že mam u pasu flašku, tak si dávám loka, ale udělal jsem si nějakej kyselej dryák, kterej mi okamžitě rozežírá muj bolavej krk a nosohltan. Navíc, jak se pokoušim nacpat flašku zpátky, zase mě předjížděj ty, co jsem předjel do kopce a ještě se mi celá skupinka vzdaluje a koukám, že za mnou nikdo.

Vynořujem se na pláni pod startem a mě dojíždí nějaká ženská, která odbočuje doleva do cíle. My chlapi holt doprava na přejezd a ještě jedno kratší kolečko. Upřímně jí závidim. U viaduktu je druhá občerstvovačka. Holčina mi podává čaj. „Je to teplý?“ procedim mezi nudlema. „No tak trochu..“ Až v cíli si uvědomuju, že první borci tu byli asi půl hodiny přede mnou a proto ten čaj byl už jenom vlažnej.

Co je ale horší než vlažnej čaj je, že toho začínám mít vážně plný brejle a mam před sebou ještě víc než deset kiláků. Od týhle chvíle už nemyslim na nic jinýho, než jaký to bude krásný, až to budu mít za sebou. Na tvrdý pláni jdu k zemi, už asi nožičky nemaj takovou sílu. Navíc mě na tom ledě začínaj děsně bolet kotníky. Já už si ty skejtový boty příští zimu vážně koupim, slibuju. Naštěstí už je tu zas les a začínám pomalu dotahovat pár lidí ze skupinky, co mi předtim zmizela.

Ve sjezdu od Špičáku už jsem ale zase sám a nějak se plácám lesem. Soustředim se jenom na to, abych dělal pěkný dlouhý skluzy a šetřil poslední síly, už jedu jenom jako stroj, ale občas mě rozhodí nějaká zmrzlá hrudka a pěkně si zastepuju. Už mě to ani moc nebaví a představa, jak je po všem a já sedim v autě a piju teplej tuareg s medem z termosky už mi vyplnila celou hlavu.

karelski2011_04

Najednou se ale vynořuju na silnici, odněkuď ten den poprvý vysvitne sluníčko a před sebou v kopci vidim pěkně za sebou asi pět lidí. To mi dává zase sílu a pomalu je dotahuju. Do kopce je dojedu, po rovině mi ujedou, už mě to začíná docela srát. Naštěstí už jsme na pláni pod cílem. Poslední nejhorší kopec pokrytej ledem. Už neni na co šetřit síly. Nemyslim na to, jak mě neskutečně bolej nohy a ramena. Čumim do sněhu před sebou a ukrajuju metr za metrem. Někoho předjedu, mechanicky pokračuju dál, maličko se ohlídnu a je patnáct metrů za mnou. Dalšího, a ještě asi dva. Tohle mě baví. Většina lidí je dávno v cíli, ty nejrychlejší už se možná polili šampaňskym, ale mě to teď nezajímá, já tady teď právě vyhrávám svuj soukromej závod o pevnější vůli.

karelski2011_05

Konečně jsem v cíli, z nohy mi sundavaj čip, do roztřesený ruky vrazej další kelímej s čajem, ještě si symbolicky beru kousek tatranky nebo banánu, už ani nevim a už se rychle běžim převlíknout do auta. O pět minut později už mam na sobě všechno oblečení, co jsem našel v tašce a leju do sebe ten horkej tuareg, na kterej jsem se tak strašně těšil.

karelski2011_06

Andy se přijela podívat, ale ani mě v cíli nestihla. Řek jsem jí totiž, že to pojedu tak tři hodiny. Nakonec se z toho vyklubaly 2:15 a 106ej flek ze 141 lidí. Na to, že jsem netušil do čeho jdu a vážně jsem se obával, že budu s velkou ostudou a ztrátou poslední, to neni úplně špatný. Příští rok jedu zas.

Fotky Stopa pro život a KTFoto.

Reklamy

4 thoughts on “Jak jsem jel Karla

  1. KarelAhoj Tomáši, pěkně popsaný závod. Velmi si cením, že jsi se nakonec rozhodl i přes navýšené startovné absolvovat letošní ročík. skládám samozřejmě poklunu všem, kteří závod absolvovali. Pravdu máš, že příprava letošního ročníku byla velmi složitá a vůbec ne jednoduchá. Co startovného se týče, byli jsme nuceni po vyhodnocení předchozích ročníků přizpůsobit výši startovného ostatním dálkovým běhům a zároveň připravit pro závodníky co nejlepší podmínky. Určitě se nejde spoustu věci, které bychom mohli do příštího ročníku ještě vylepšit a doufám, že to posoudíš sám v rámci závodu v roce 2012.

  2. Karlův běh… opravdu pěkný a pěkně se to čte. Doufám, že nemáš nic proti tomu, abych vložil odkaz na tento článek i na naše hlavní stránky.

  3. Já popravdě nevěděl, že minulý ročníky bylo startovný nižší. Startovný kolem pětiset korun se pohybuje i na MTB maratonech, když už i občas nějakej zajedu, takže to nebylo až takový překvapení..Jinak samo, ať si článek přečte co nejvíc lidí 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s