Jeden pernej den v bílý stopě

Tak jsem se projednou rozhod porušit svoje pravidlo, že bez fotek neni blog, protože včerejší běžkovej vejlet podle mě stojí aspoň za zmínku. Takže pár slov o tom, jak taky může skončit běžkovýprava je tu.

Začínáme už vlastně v neděli večer, já balim velkou tašku s hadrama na běžky a s hadrama na slacklajnu a společně s lyžema to házim do auta a jedu do Nejdku. U Víta Stoklády v podzemí si zřizuju nocleh a dáváme čaj a pivo a plán na večerní slackline s čelovkama se nějak zvolna rozplývá. No co, dáme zejtra po běžkách. Jdem teda do hospody, kam doráží ještě Mates a sourozenci Schutzeovi a ladíme plán na vejlet na zejtra. Nakonec se rozhodujem, že vyrazíme z Perninku a budem to přes magistrálu motat někam k Božáku a kam až nás lyže ponesou. A brzo na kutě, protože zejtra jedem s Matesem a tudíž to bude pernej den.

Ráno sladká snídaně, protože cukry prej budou potřeba, skáčem s Vítem do mýho Fočuse, nabíráme Matese a jedem na ten Pernink. Tady ovšem nenajeto, takže se po dvou km píchání soupaž vracíme do auta a protože už nechcem moc experimentovat, jedem na Fichtl, protože Němci maj upraveno vždycky. Při odjezdu z Perňasu auto startuje nějak divně a párkrát to po nastartování chcípne. Ale nevěnuju tomu pozornost, jsme tu od běžkování a ne od koumání, co s autem.

Takže Fichtl, tady samozřejmě krásně najeto. Je to takovej prašánek, na ježdění příjemný ale hrozně pomalý. Tak na rozehřátí bušíme na vrchol kopce a pak blbneme sjezdovkou dolu. Chvilku tady motáme kiláky po tý krásný stopě a pak to stáčíme přes Hubertky přes hranice. Tady už je stopa o poznání horší, prašanu je mnohem víc a je pěkně nakypřenej a nejede to už vůbec. Vít si začíná stěžovat, že je mu blbě od žaludku a poprvý na běžkách visí za mnou.

Rubeme to v těch závějích na Myslivny a pak ten nekonečnej kopec na Špičák. Mates samozřejmě vepředu, dlouho nic, já, dlouho nic, Vít. Tady ještě makám, nekoukám před sebe na kopec, čumim tři metry před sebe do sněhu a myslim jen na to, jak to po takovýhle dřině na jaře na kole poletí. Nahoře Vít říká, ať jedem napřed pro auto, že na nás počká na Božáku a mě Mates už zase neúprosně žene dál. Naštěstí už to je místama z kopce a dá se odpočívat, protože mi už začíná nějak docházet.

Z Božáku bruslíme nahoru sjezdovkou Za Prahou, která už mě totálně dodělává a musim párkrát zastavit. Mates závodí nahoru s pomou, což ho naštěstí tak docela vyndavá. Na Neklidu potkávám Malkyho s Osou v novejch snowboardovejch hadřících, který mě vítaj smíchem a slovy „To si děláš prdel“. Někdo prostě nedokáže pochopit, že jeden rok člověka baví něco a další zimu něco jinýho. Neříkám, že prkno už nikdy a běžky jsou to jediný pravý, ale prostě mě to teď takhle baví nejvíc.

My se teda kus brodíme pláněma na celnici a tam už zas narážíme na bruslící stopu nahoru na Fichtl. Tady už stavim snad každejch třicet metrů, neschopnej pohybu, mžitky před očima. No můžu říct zodpovědně, že takhle jsem si na běžkách ještě nehráb. Nějakejch 28 kiláčků bruslení v solidnim tempu a mizernejch podmínkách.

S vidinou teplýho čaje, horký sprchy a hromady jídla házíme lyže do auta a jedem na Božák vyzvednout Vítka. Jenže hladový oko na mě začíná mrkat, tak stavíme na pumpě, tankuju za dvě kila, protože víc si na běžky neberu, točim klíčkem a nic. Startér točí, ale motor jenom škytne a prd. Pak už ani to ne. Takže jdem pro Víta do budky infocentra a přesouváme se do hospody vymyslet co s tim. Horkej čaj a polívka nás trochu staví na nohy, my si za odměnu v hospodě sušíme smradlavý hadry a jdem k autu dát tomu druhej pokus.

Samozřejmě nic. Ale náhodou jsou tu na parkovišti Matesovo kámoši s dodávkou a zrovna odjížděj dolu. Takže mi kluci na pumpě kupujou lano, Mates skáče do Fočuse, protože na řízení auta bez posilovače brzd a volantu dolu do údolí já nějak nemam koule a táhneme ho přes pláně na Abertamskou křižovatku. Cestou samozřejmě poslouchám spoustu vtipnej poznámek jako „Fordem tam, vlakem zpátky“, ale tyhle narážky už jsem se naučil nějak ignorovat. Protože neni auto bez poruchy a tahle průpovídka se dá občas použít na každý auto.

Z Abertamský už teda kloužem dolu sami, v Jáchymově je třeba trošku potlačit a pak už to zas frčí samo až do Ostrova na pumpu, kde dáváme kafe a čekáme na hodnýho strejdu Pávise, kterej nechal bobování před barákem a přijel nás zachránit. Já ještě vytáčim kámoše Horviho, kterej mi dává tip, že je tu za rohem autodílna, takže tam klušu a domlouvám, že se mi na auto podívaj.

Večer usínám v sedum hodin u televize úplně prošitej a bez auta. Jo, pernej den to byl.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s